A opravdu – ještě ten večer zadělaly těsto a kuchyně se brzy naplnila vůní smažených palačinek. Julie Martinecová stála na stoličce u sporáku a pod bedlivým dohledem Libuše Králové opatrně obracela jednu po druhé. Když se jí podařil první kousek – krásně kulatý a dozlatova opečený – rozzářila se tak upřímně, až to Libuši zahřálo u srdce.
Telefonát od Anny Navrátilové přišel právě včas. Julie do sluchátka nadšeně vykládala o malinách, o tom, jak míchala těsto, i o tom, že už umí obracet palačinky bez pomoci. Libuše naslouchala a nestačila se divit, jak rychle z té uzavřené, vystrašené holčičky mizí stín nejistoty.
Další dny uběhly jako voda. Libuše si musela přiznat, že jí dívčina přítomnost dělá dobře. Julie byla zvídavá, bystrá a ochotná přiložit ruku k dílu – ať už šlo o zahradu, nebo o nádobí po obědě.
Chodily spolu k rybníku za vsí, kde voda hřála téměř jako čerstvě nadojené mléko. Libuše ji trpělivě učila, jak se nebát a jak se nadnášet na hladině. Když se Julie konečně odvážila pustit její ruku, smála se tak zvonivě, že z nedalekých stromů vyplašila ptáky.
„Babi, podívej, co mám!“ volala pokaždé, když se vynořila s kamínkem nebo lasturou.
Oslovení „babička“ zpočátku znělo Libuši cize, téměř nezvykle. Jenže s každým dalším dnem jí to slovo pronikalo hlouběji pod kůži, až jí začalo být milé.
Večery trávily na verandě. Libuše vyprávěla historky z dětství Pavla Řezníka – jak lezl po stromech a roztrhal si kalhoty, jak poprvé jel na kole. Julie poslouchala se zatajeným dechem.
„Myslíš, že mě opravdu nikdy neopustí?“ zeptala se jednou tiše před spaním.
„Nikdy,“ odpověděla pevně. „Patříš k nám.“
V pátek se ozvala Anna Navrátilová: „Máme hotovo. Zítra ráno přijedeme. Jak to Julie zvládá?“
„Je to šikovná holka,“ odpověděla Libuše a překvapilo ji, jak jí při tom stáhlo hrdlo.
Julie se na návrat těšila, ale večer se nejistě zeptala: „Takže zítra pojedu domů?“
„Ano, zlatíčko. Domov je doma.“
„A kdo bude trhat maliny?“
Libuše se pousmála. „Nějak si poradím.“
Ráno byla Julie zamlklá, oči sklopené. Když před domem zastavilo auto, vyběhla však první.
„Mami! Podívej, co už umím!“ volala na Annu Navrátilovou. Pavel Řezník vystoupil z vozu a s únavou i radostí v očích objal obě najednou.
Julie si sbalila batůžek a přidala do něj sáček malin. Už seděla v autě, když náhle vyskočila ven, přiběhla zpět a silně Libuši objala.
„Babičko, můžu zase přijet? Ještě jsme spolu nepekly koláč.“
Libuše jen přikývla. „Budu se těšit.“
Stála u cesty ještě dlouho poté, co auto zmizelo za zatáčkou. Když se vrátila do domu, nepůsobil už tak prázdně.
Na stole našla obrázek – domek, nad ním slunce a tři postavy držící se za ruce. Položila ho vedle fotografie Pavla.
Otřela si slzu a postavila na čaj vodu.
Tehdy pochopila, že být babičkou nesouvisí jen s příjmením ani s krví. Jde o teplo, které člověk dokáže nabídnout druhému.
A byla si jistá, že tohle léto rozhodně nebylo poslední, kdy její dům naplní dětský smích – ten, který dává obyčejným dnům skutečný smysl.