Malý človíček, který jako by se bál nadechnout víc, než bylo nutné.
„Až dojíme,“ promluvila Libuše Králová, aby prolomila tíživé ticho, „zajdeme na zahradu natrhat maliny. Máš je ráda?“
„Mám,“ ozvalo se sotva slyšitelně.
„Tak to je výborné. Nasbíráme plný košík a večer z nich uděláme sirup na palačinky. Uvidíš, jak si pochutnáme.“
Julie Martinecová jen tiše přikývla.
Na zahradě se pustila do práce s nečekanou pečlivostí. Soustředěně oddělovala zralé plody, dávala pozor, aby nepolámala větvičky, ani jednou si nestěžovala. Nepobíhala, nevyrušovala, jen tiše plnila košík červenými bobulemi. Libuši z toho pohledu svíral zvláštní neklid. Nepřipomínalo to bezstarostné dítě o prázdninách, ale někoho, kdo plní úkol, aby si zasloužil zůstat.
„Co kdybys mi pak pomohla s těstem na palačinky?“ nadhodila po chvíli. Chtěla ji vytrhnout z té podivné uzavřenosti.
„Já to neumím,“ sklopila Julie oči. „Maminka říká, že jsem na sporák ještě malá.“
„Všechno se dá naučit,“ usmála se Libuše povzbudivě. „Ukážu ti to. Až se vrátíš domů, můžeš překvapit maminku i Pavla Řezníka snídaní.“
Při zmínce o mamince dívka znatelně ztuhla. Přes tvář jí přeběhl stín, který Libuši znepokojil.
„Co si doma obvykle vaříte?“ zeptala se opatrně.
„Maminka vaří sama,“ odpověděla Julie po krátkém zaváhání. „Mě naučila jen míchaná vajíčka… když není dlouho doma.“
„Tak to z tebe za ten týden uděláme malou hospodyňku,“ snažila se žena odlehčit tón.
Jenže v tu chvíli se Julie podívala přímo na ni a oči se jí zalily slzami. Po tvářích se jí rozběhly tenké pramínky.
„Co se stalo?“ vydechla Libuše zmateně. „Řekla jsem něco špatně?“
Dívka zavrtěla hlavou a náhle se k ní přitiskla. Obličej schovala do její zástěry a rozplakala se naplno.
Libuše na okamžik ztuhla, ale pak ji instinktivně objala kolem drobných ramen.
„Pššt… klid, děvčátko. Co tě trápí? Nemusíš se bát.“
„Já mám strach,“ šeptala Julie přerývaně mezi vzlyky. „Bojím se, že mě maminka nechala. Že už si pro mě nepřijde.“
Libuši bodlo u srdce.
„Ale prosím tě,“ vydechla co nejklidněji. „Jak by někdo mohl opustit takovou holku? Odjeli jen něco zařídit. Nechtěli tě vláčet po úřadech a po cestách. Za pár dní jsou zpátky, uvidíš. A určitě ti přivezou i něco hezkého.“
„Tatínek taky říkal, že se hned vrátí,“ popotáhla Julie. „Šel prý koupit hračku… a už jsem ho nikdy neviděla. Prostě zmizel. A teď má maminka nového muže… třeba jim překážím.“
Teď už Libuše chápala. Ta tichost nebyla poslušnost, ale strach.
Vzala dívku jemně za bradu, aby se jí podívala do očí. „Poslouchej mě. Pavel Řezník je můj syn. Znám ho celý život. Nikdy by tě neopustil. A tvoje maminka taky ne. Patříš k nim. Jsi jejich rodina.“
„Opravdu?“ v očích se jí poprvé mihlo slabé světélko naděje.
„Opravdu,“ přikývla pevně. „Zítra ti maminka zavolá a sama uslyšíš, jak moc se na tebe těší.“