A k tomu všemu měla na starosti zahradu – rajčata bylo potřeba vyvazovat k tyčkám, okurky pravidelně zalévat a plevel se přece nevytrhne sám. Práce přibývalo každým dnem.
„Dobrá tedy,“ pronesla nakonec neochotně. V jejím hlase nezaznělo ani špetky nadšení. „Ale ať je Julii hned jasné, že tady nejsme v lázních. Bude se podílet na práci. Nemám čas běhat za ní s talířem, starostí mám dost.“
„Jasně, mami, ona to chápe,“ vydechl Pavel Řezník s viditelnou úlevou.
V sobotu dopoledne zastavilo u branky jejich staré auto. Libuše Králová je pozorovala zpoza záclony a v hrudi se jí mísila podrážděnost s neklidem. V jejím věku dělat chůvu… takovou představu o klidném létě rozhodně neměla.
Nejprve vystoupil Pavel, po něm Anna Navrátilová a nakonec Julie Martinecová. Holčička svírala popruhy růžového batohu tak pevně, jako by v něm měla ukrytý celý svůj vesmír.
„Taková drobná… samé oči,“ zamumlala si pro sebe Libuše. „Copak ji doma pořádně nekrmí?“
„Dobrý den, paní Králová,“ přistoupila Anna jako první. Hlas se jí lehce chvěl. „Moc vám děkujeme, opravdu nám pomáháte.“
„No, jiná možnost asi není,“ odpověděla suše hospodyně.
Julie si „babičku“ měřila ostražitým pohledem a držela se kousek za matkou, jako by hledala úkryt.
„Julinko, zlatíčko, brzy se vrátíme,“ Anna si k dceři klekla.
Dívka k ní vzhlédla s očima zalitýma slzami. „Mami, nenechávejte mě tu… Prosím. Budu sedět potichu v autě, nic chtít nebudu,“ zašeptala naléhavě.
„To nejde, miláčku. Máme vyřizování pro dospělé, tam by ses nudila. Tady je čerstvý vzduch, zahrada… pomůžeš paní Králové.“
Libuši píchlo u srdce. Nepřipadala si přece jako nějaká zlá macecha. Proč z ní má to dítě takový strach?
„Tak už dost,“ ozvala se pevněji. „Všechno bude v pořádku. Maminka se vrátí, neboj se. Pojď dovnitř a vezmi si věci.“
Když auto zmizelo za zatáčkou, Anna pocítila tíhu na prsou. Co když udělali chybu? Neměli Julii raději vzít s sebou?
Na okamžik chtěla Pavla požádat, aby se otočil, ale on jen zavrtěl hlavou. „Prosím tě. Týden na venkově jí prospěje. Máma je přísná, ale spravedlivá. Ublížit jí nedá.“
„Já vím, že ne,“ odpověděla tiše Anna. „Jen… nemá ji ráda. Připadá jí cizí.“
„Uvidíš, že si k sobě najdou cestu,“ položil jí ruku na rameno, i když jistota v jeho hlase nebyla úplná.
Na chalupě mezitím zavládlo ticho. Libuše postavila na stůl talíř s lehkou polévkou, kterou uvařila předem.
„Sedni si a jez,“ vyzvala dívku a přisunula jí misku blíž.
Julie beze slova uchopila lžíci. Jedla tiše, opatrně, aniž by zvedla pohled od talíře. Libuše byla zvyklá, že děti víří kolem sebe hluk, zasypávají dospělé otázkami a neposedí. Tady však seděl malý človíček, jako by se bál byť jen hlasitěji nadechnout.