„To si děláte legraci, nebo tady skutečně nikdo není? Chodím snad každý večer do prázdného bytu?“ rozlehl se předsíní ostrý výkřik, který rozťal podvečerní ticho. Vzápětí se ozvala rána – těžká bota dopadla na botník a s dutým zaduněním se odrazila na podlahu.
Anna Krejčíová zůstala stát u dřezu jako přimrazená. Šestnáct let manželství ji naučilo poznat Jakubovu náladu už podle toho, jak otočí klíčem v zámku. Dnes jím trhl prudčeji než obvykle. To znamenalo jediné – v práci se něco pokazilo a doma si potřebuje ulevit. A podle osvědčeného scénáře se terčem stane rodina.
Utřela si ruce do utěrky. Večeře byla hotová, úkoly s Patrikem zkontrolované, košile na zítřek vyžehlené. Přesto věděla, že když se Jakub rozhodne vybouchnout, záminku si najde třeba i v křivě položeném příboru.
„Ahoj. Jsme doma. Patrik je ve svém pokoji a počítá příklady z algebry, já chystám stůl,“ řekla klidně, když vyšla do chodby. „Běž si umýt ruce, jídlo je ještě teplé.“
„Teplé…,“ utrousil pohrdavě Jakub a hodil bundu vedle věšáku místo na něj. Z bot se vyzul tak, že jednou odstrčil pantofle stranou, a zamířil rovnou do kuchyně.
Anna před něj postavila talíř s masovou nákypovou směsí. Jakub vzal vidličku, párkrát do jídla bez zájmu píchl, zkřivil obličej a talíř odsunul téměř na okraj stolu.
„Dřu jako mezek, táhnu na zádech celý tenhle barák, vracím se úplně vyšťavený, a ty mi zase naservíruješ tohle? To doma opravdu není kus pořádného masa?“
„V lednici jsou řízky, můžu ti je ohřát,“ odpověděla Anna tiše.
Vyndala krabičku a zapnula mikrovlnku. Jakub mezitím netrpělivě bubnoval prsty do pracovní desky.
„To je jako laskavost? Zkus se aspoň tvářit normálně. Manželka má vítat muže s úsměvem, ne se tvářit, jako bych si od ní půjčil milion.“
„Jsem jen unavená, Jakube. V práci to dnes nebylo jednoduché.“
„Unavená?“ odfrkl si. „Přehazovat papíry v kanceláři není žádná dřina. Já se dnes hádal s dodavateli a pak mě hodinu a půl cepoval ředitel. A proč to všechno podstupuju? Kvůli vám! Abyste seděli v teple a měli pohodlí. A co za to? Nic.“
Za dveřmi bytu musel Jakub poslouchat nadřízené a přizpůsobovat se cizím pravidlům. Doma se však měnil v neomezeného vládce. Těžkým pohledem přejel kuchyň a zastavil se na zavřených dveřích dětského pokoje.
„A kde je ten povaleč? Patriku! Okamžitě sem pojď!“
Dveře se po chvíli pootevřely a do místnosti vstoupil čtrnáctiletý chlapec. Vysoký, na svůj věk nezvykle vážný, ruce zastrčené v kapsách domácích kalhot, sledoval otce spod obočí.
„Co je?“ zeptal se tlumeně.
„Ne ‚co je‘, ale ‚dobrý večer, tati‘!“ vyštěkl Jakub a prudce udeřil dlaní do stolu tak, že nádobí hlasitě zazvonilo.