Teď však před ním nestála vystrašená manželka, kterou znal. Díval se na ženu, jež působila cize – vyrovnanou, pevnou, naprosto jistou sama sebou.
„Srovnám tě během vteřiny!“ procedil Jakub Krejčí mezi zuby, oči se mu zúžily do tenkých štěrbin a prudce vykročil kupředu. Těžká ruka vystřelila vzhůru, připravená dopadnout.
Anna Krejčíová neuhla. Nekřikla, neschovala si tvář do dlaní. Její tělo zareagovalo dřív, než by to stihl rozum. Roky strávené na žíněnce se ozvaly s naprostou samozřejmostí. Místo ústupu udělala krátký krok přímo proti němu.
Její prsty zachytily jeho zápěstí ještě ve vzduchu. Následoval rychlý obrat, přesun váhy a nenápadné podražení nohy. Vztek, který ho hnal vpřed, obrátila proti němu samotnému.
Jedna plynulá sekvence pohybů – a Jakub s duněním dopadl na linoleum.
Vzduch mu vyrazil z plic ostrý, sípavý zvuk. Několikrát zmateně zamrkal, protože místo obvyklého pohledu na kuchyň najednou hleděl do bílého stropu. Pravou paži měl zkroucenou za zády, kloub pálil bodavou bolestí a nad ním stála jeho žena.
Ta „pohodlná“ Anna.
Zkusil sebou trhnout, spoléhal na hrubou sílu a váhu svého těla. Jenže sevření nepovolilo ani o milimetr. Žena o půl hlavy menší ho držela pevně, jako by to pro ni nepředstavovalo žádnou námahu.
„Pusť…,“ zachraptěl, když sebemenší pohyb vystřelil bolest až do ramene.
To nejhorší ho však teprve čekalo.
Koutkem oka zahlédl pohyb u dveří. V přechodu do chodby stál Patrik Tkadlec. Přivřel dveře po ráně, kterou slyšel, a teď beze slova sledoval otce roztaženého na podlaze. Jakub zoufale pátral v synově tváři po známém strachu, po nejistotě, kterou vídal tolikrát. Jenže čtrnáctiletý chlapec se nedíval vyděšeně.
V jeho očích bylo cosi mnohem tvrdšího. Chladné, dospělé pohrdání.
Patrik sáhl do kapsy mikiny, vytáhl mobil a bez spěchu zapnul kameru. Objektiv namířil přímo na otce.
„Co to vyvádíš?“ vydechl Jakub. Po zádech mu přeběhl ledový pot.
„Natáčím,“ odpověděl klidně syn. „Jak se náš velký a obávaný šéf válí na kuchyňské podlaze. Stačí jeden další pohyb proti mámě, jediné sprosté slovo, a video okamžitě pošlu do pracovního chatu tvému řediteli. A klidně i babičce. Ať všichni vidí, jaký jsi hrdina.“
Pro muže, který si úzkostlivě střežil pověst a před nadřízenými se vždy snažil působit bezchybně, to byla rána přímo do nejcitlivějšího místa. Představa zesměšnění ho ochromila víc než bolest v rameni.
„Patriku, neblázni…,“ zamumlal, a jeho dřívější povýšenost se rozplynula. „Dej ten telefon pryč. My si to vyřešíme sami.“
Ležíc na boku náhle švihl volnou levou rukou směrem k synovi, snažil se ho chytit za nohavici a vyrazit mu mobil z ruky.
Anna zareagovala okamžitě. Sevření zesílilo a bez zaváhání mu paži ještě víc zkroutila a tvrdě ji přitiskla k podlaze.