„Jestli se ho ještě jednou pokusíš dotknout, přísahám, že ti tu ruku zlomím,“ pronesla tiše Anna Krejčíová. Nemusela zvyšovat hlas — v jejím tónu zaznívala taková tvrdost, že nebylo pochyb, že by své slovo splnila. „Polož ji zpátky.“
Jakub Krejčí zasyčel bolestí a ponížením, ale odpor už nenašel. Prudká vlna bolesti ho definitivně probrala. Přesto v něm zůstala potřeba zasadit aspoň poslední úder.
„Ještě budete litovat!“ procedil skrz zuby, oči zabodnuté do podlahy. „Připravím vás o všechno. Skončíte na ulici! Ten byt je psaný na mou matku, zapomnělas? Zítra vás nechám vyhodit!“
Anna mírně povolila sevření, aby se mohl otočit na záda, a pousmála se — klidně, téměř pobaveně.
„Byt jsme pořídili během manželství, Jakube. A část peněz pocházela z prodeje dědictví po mé babičce. Veškeré smlouvy mám u sebe. Posledního půl roku to řeším s právníkem, který se specializuje na majetkové vypořádání. Takže s vyhazovem moc nepočítej. Mimochodem — vejdou se ti věci do jedné tašky, nebo ti mám podat pytle na odpadky?“
Starý ledničkový kompresor monotónně hučel a s tím zvukem se rozpadal i Jakubův dosavadní svět, kde si připadal jako neotřesitelný vládce domácnosti. Jeho domnělá moc se rozplynula a zůstala po ní jen pachuť porážky.
„Sbal si svoje věci,“ řekla Anna a ustoupila o krok, stále pevná a vyrovnaná. „Máš šedesát minut.“
Jakub se s námahou postavil, zachytil se hrany stolu a vyhnul se jejich pohledům. Sebejistota, kterou ještě před chvílí rozdával, byla pryč. Zůstal jen shrbený muž, náhle o mnoho menší, než si kdy připouštěl. Beze slova odešel do vedlejšího pokoje.
Asi po čtyřiceti minutách se chodbou rozlehlo dunění koleček cestovní tašky. Jakub si obul boty, přehodil přes ramena bundu a zastavil se ve dveřích. Klíče v ruce nervózně promnul, jako by hledal poslední jedovatou poznámku. Zhluboka se nadechl, sevřel kliku a chtěl dveřmi teatrálně prásknout — naposledy dát najevo svou „sílu“.
Anna však klidně přistoupila blíž a položila dlaň na dveře dřív, než se stačil rozmáchnout.
„Klíče nech na skříňce,“ pronesla vyrovnaně.
Polkl, svazek cinkl o poličku a Jakub bez dalšího slova vykročil na schodiště. Anna za ním zavřela tiše, bez jediného bouchnutí, a dvakrát otočila zámkem.
Vrátila se do kuchyně. Napětí z ní pomalu opadalo, v těle cítila jen příjemnou únavu. Zapálila hořák, postavila na něj konvici a ze skříňky vyndala dva velké keramické hrnky.
S Patrikem Tkadlecem se posadili ke stolu. Voda začala tiše klokotat a ten známý zvuk naplnil místnost klidem. Nemluvili. Seděli vedle sebe, popíjeli horký mátový čaj a naslouchali večernímu šumu města za oknem. Poprvé po dlouhé době se jim doma dýchalo lehce. Svobodně.