Proníkavé, rozvibrované troubení rozřízlo páteční podvečer tak nečekaně, až se corgi Max na své fleecové podložce polekaně vymrštil a spustil chraplavý štěkot. Tereza sebou trhla a jen tak tak udržela sklenku červeného vína, aby se její obsah nevylil na ubrus. V troubě tiše syčel pstruh a kuchyní se nesla vůně česneku, rozmarýnu a čerstvě nastrouhané citronové kůry.
Čekala na Radka. Dopoledne jí poslal tajemnou zprávu – ať připraví slavnostnější večeři, že má překvapení, které „všem ukáže, co v něm opravdu je“. Tereza si v duchu přála jediné: aby konečně převzal klíče od malého pozemku za městem, na který si už tak dlouho odkládali peníze.
Zvenčí se ozvalo další zatroubení, ještě delší a sebevědomější. Na dvoře se okamžitě rozječela alarmem sousedova malá škodovka. Tereza odhrnula těžký lněný závěs a podívala se dolů.
Uprostřed úzkého dvora stál obrovský černý vůz, zabíral oba pruhy a úplně zatarasil výjezd zaparkovanému sedanu. Lesklá karoserie a mohutná chromovaná maska působily mezi oprýskanými paneláky jako zjevení z jiného světa. Dveře u řidiče se tiše otevřely a na mokrý asfalt vystoupil Radek. Nevystoupil – vystoupil okázale. Narovnal se, roztáhl ramena a přelétl pohledem okolí, jako by si chtěl celý blok přivlastnit. Z místa spolujezdce se opatrně vysoukala jeho matka, Dagmar Doležalová, přidržujíc si lem dlouhého kabátu.
Mobil na stole krátce zavibroval.
„Terko, otevři dole, nechal jsem klíče v autě!“ zněl Radkův hlas přebuzeně a hlasitě. „A nachystej to nejlepší, jdeme to oslavit ve velkém!“
Tereza položila telefon displejem dolů. V žaludku ji nepříjemně píchlo.
O pár minut později byla předsíň přeplněná. Dagmar Doležalová vstoupila první. Z jejího vlhkého kabátu táhl chlad a pach deště, který se mísil s těžkou, přeslazenou vůní jejího parfému. Rohožku zcela ignorovala a v mokrých kotníkových botách přešla rovnou na světlou podlahu.
„Tak nás vítaj, šampiony!“ prohlásila hlasitě a rozhlížela se kolem sebe s výrazem samozvané paní domu.
Radek vešel za ní. Tváře měl rozpálené, oči mu zářily a v ruce neustále otáčel robustní klíč s logem automobilky. Na manželku se ani nepokusil sáhnout.
„Vidělas ten stroj?“ vydechl a kývl směrem k oknu. „Čtyřkolka, kožený interiér, panoramatická střecha. Neskutečná mašina! Jakmile jsem si sedl za volant, věděl jsem, že přesně tohle je ono. Moje.“
Klíče ledabyle hodil na skleněnou komodu. Sklo pod jejich vahou cinklo a zvuk se rozlehl bytem.
Tereza zůstala stát u vstupu do kuchyně s rukama založenýma na prsou. Měla na sobě obyčejné domácí kalhoty a volné tričko, přesto si v tu chvíli vedle té rozjařené dvojice připadala jako jediný skutečně dospělý člověk v místnosti.