„Dobrý večer, Dagmar Doležalová,“ pronesla Tereza vyrovnaně. „Prosím, zout si boty. Venku je bláto.“
Tchyně si podrážděně povzdechla a sevřela rty do tenké linky, ale nakonec se sklonila k zipům na kozačkách.
„Ach, Terezo, ty se svými pravidly,“ zamumlala. „Dneska je přece výjimečný den! Radek už musí jezdit autem, které odpovídá jeho postavení. Je přece vedoucí oddělení.“
„Je senior specialista, Dagmar Doležalová. Na vedoucího si ještě bude muset počkat,“ opravila ji Tereza klidně.
„To je jen otázka času!“ mávl Radek rukou, když prošel do obývacího pokoje a bez rozmyslu se svalil na světlou sedačku. Max, který tam podřimoval, nespokojeně zavrčel a stáhl se pod konferenční stolek. „S takovým autem mě v práci začnou brát jinak. Je to investice do image, chápeš? Do naší budoucnosti.“
Tereza ho následovala a zastavila se přímo naproti němu.
„Ty jsi koupil auto?“ zeptala se tiše. Hlas měla pevný, jen prsty jí lehce prochladly.
„Koupili jsme,“ vstoupila do hovoru tchyně a posadila se vedle syna. „Jela jsem s ním, aby tam měl někoho rozumného. Byl úplně nadšený, potřeboval střízlivý pohled. A vyjednali jsme k tomu zimní pneumatiky zdarma!“
Tereza nespouštěla oči z manžela. „Z čeho jsi to zaplatil, Radku?“
Na okamžik zaváhal. Nadšení v jeho tváři pohaslo a vystřídala ho nejistota.
„Byla to výhodná nabídka. Akce přímo od prodejce. Byla by hloupost to nevyužít.“
„Na společném spořicím účtu máme peníze na pozemek. Ty jsi skoro žádné úspory neměl. SUV v téhle kategorii nestojí pár korun. Tak odkud?“
„Z úvěru, samozřejmě!“ rozhodila rukama Dagmar Doležalová, jako by vysvětlovala samozřejmost malému dítěti. „Dneska to tak dělá každý. Copak chceš, aby se do důchodu kodrcal autobusem?“
V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Z kuchyně bylo slyšet jen sílící syčení konvice.
„Kolik dělá měsíční splátka?“ zeptala se Tereza bez mrknutí.
Radek si nervózně promnul zátylek a střelil pohledem po matce. Ta ho povzbudivě poklepala po koleni.
„No… skoro celý můj plat,“ vyhrkl nakonec a rychle dodal: „Ale jen základ! Budu brát přesčasy, prémie. Ten úvěr je na dlouho, uteče to. A pojištění je už v tom, všechno hezky v jedné částce.“
Tereza na okamžik zavřela oči.
„Takže několik příštích let půjde tvůj příjem rovnou do banky?“
„Vždyť říkám, že budou bonusy!“ zvýšil hlas Radek.
„A z čeho chceš platit běžné věci? Jídlo, benzín do toho kolosu, servis, zimní výbavu, oblečení, obědy v práci?“
Dagmar Doležalová se napřímila a pohoršeně si odfrkla.
„Terezo, přestaň s těmi výpočty! Jako účetní kniha v sukni. Kluk si splnil sen. V rodině se přece podporujeme. Ty vyděláváš víc než dost, máš vlastní designérské studio. Tenhle byt je tvůj, hypotéku neplatíš. Copak bys manželovi nedopřála trochu klidu a nepodala mu talíř polévky, když se snaží pro vás oba?“