„…a čekal jsi, že tě budu živit ze svého platu?“ dořekla klidně Tereza a hodila před Radka prázdnou tašku, která dopadla na stůl s dutým plesknutím.
Radek polkl tak hlasitě, až to bylo slyšet.
„Terezo, co to vyvádíš? Vyhazuješ mě kvůli autu? Kvůli nějakému kusu plechu?“
„Nejde o auto,“ odpověděla tiše, ale pevně. „Jde o to, že sis ze mě udělal pohodlný zdroj. Bankomat, který vydrží všechno, protože přece ‚jsme rodina‘.“
Bez dalšího vysvětlování odešla do předsíně a ze spodní police skříně vytáhla cestovní tašku, tu samou, kterou si kdysi brali na víkendové výlety.
„Sbal si to nejnutnější. Notebook, holicí strojek, pár věcí na převlečení. Zbytek ti připravím do krabic. Během týdne si objednáš odvoz.“
Radek zůstal sedět, rychle mrkal a snažil se pochopit, co se děje. V jeho představách měla manželka chvíli trucovat, možná s ním nemluvit do rána — a pak to přejít. Smířit se s jeho rozhodnutím.
„Prosím tě, nedělej z toho drama,“ pokusil se o úsměv, který však působil spíš zoufale než přesvědčivě. „Zítra zajedu do autosalonu. Zkusím to vrátit.“
Tereza zavrtěla hlavou. „To už nemá smysl. Jakmile jsi s tím vyjel za bránu, hodnota šla dolů. Připočti pojistky a poplatky. Když ho teď vrátíš, zůstane ti jen obrovský dluh. To je tvoje finanční propast. Skoč si do ní sám.“
„Radku, vstávej!“ zasyčela Dagmar Doležalová, která si prudce stáhla kabát z věšáku. Ve tváři jí naskákaly rudé skvrny. „Nedělej ze sebe chudáka před takovou vypočítavou ženskou! Kdo by o ni stál s tím jejím charakterem? Najdeš si lepší — hodnou, starostlivou!“
„Určitě najde,“ přikývla Tereza a opřela se o futra dveří. „A ta hodná mu bude platit benzín i obědy. Vy přece máte hezký dvoupokojový byt, paní Doležalová. Radek může bydlet u vás. Vždyť rodina si má pomáhat, říkala jste. Tak do něj investujte.“
Balí se odehrálo v dusné atmosféře. Dagmar hlučně přehazovala věci, práskla dvířky skříně a polohlasem utrousila několik jedovatých poznámek. Radek mlčel. Z někdejší hrdosti nezbylo nic. Do tašky bezmyšlenkovitě cpal trička a v dlani svíral klíč od nového vozu, který mu teď připadal jako zbytečný kus plastu.
Když za nimi konečně zapadly dveře, Tereza dvakrát otočila klíčem v zámku. Klap. Klap. Ten obyčejný zvuk jí přinesl zvláštní úlevu.
Vrátila se do kuchyně. Talíře s rozmočenými nudlemi zůstaly opuštěně stát na stole. Z ulice dole zaznělo hluboké zaburácení motoru — Radek se snažil opatrně vycouvat z přeplněného dvora. Černé SUV se na okamžik mihlo za okny, červená světla se odrazila na skle, a pak zmizelo za rohem.
Tereza si vzala vidličku, ukrojila kousek šťavnaté pstruhové filety a pohlédla na Maxe, který vylezl zpod stolu a rozverně zavrtěl krátkým ocasem.
V bytě se rozhostilo ticho. Všechno najednou zapadlo na své místo — a prostoru, vzduchu i klidu tu bylo víc než kdy dřív. Pro ni samotnou.