Tereza na ně chvíli jen hleděla a snažila se vstřebat, co právě slyšela. Dospělý chlap a jeho matka právě s naprostým klidem odevzdali bance všechny jeho budoucí příjmy kvůli naleštěnému kusu plechu na čtyřech kolech. A samozřejmostí se stalo, že každodenní výdaje – jídlo, drobnosti, běžný chod domácnosti – převezme ona. Bez jediné otázky. Prostě hotová věc.
Ticho přerušil Radek, který si promnul břicho.
„Teri, nedalo by se už něco k jídlu?“ nadhodil lehce. „S mámou jsme od rána lítali po městě, půl dne v autosalonu, papírování, čekání… A ta jejich pečená ryba tam voněla tak, že mi kručí v žaludku ještě teď. Pojďme si sednout.“
Tereza pomalu přikývla. „Dobře. Umyjte si ruce.“
Vrátila se do kuchyně. Z kredence vytáhla dvě obyčejné hluboké misky. Ze spodní zásuvky stolu vyhrabala dvě nejlevnější balení instantních nudlí, které tam ležely už od loňského léta pro případ naprosté nouze nebo líné neděle. Rozlomila suché bloky, zalila je vroucí vodou a nechala nabobtnat. Potom vzala ozdobný talíř, naaranžovala na něj porci pečené pstruhové filety, přidala pár listů čerstvého salátu a dolila si sklenku červeného vína.
Když Radek s Dagmar Doležalovou vešli do kuchyně, tchyně si spokojeně mnula ruce a usedla ke stolu. Vzápětí však oba zůstali zaraženě stát.
„To má být vtip?“ ohrnula Dagmar nos a dvěma prsty odsunula misku s rozmáčenými nudlemi.
„A kde je ryba?“ zamračil se Radek. „Teri, mám opravdu hlad. Nehraj si se mnou.“
Tereza se klidně posadila, odkrojila si kousek šťavnatého pstruha a pomalu ho rozžvýkala.
„Tohle není žádná hra,“ odpověděla vyrovnaně. „To je realita vašeho nového rozpočtu.“
„Jakého rozpočtu?“ Radek se napřímil a opřel se lokty o stůl.
„Dřív jsme měli dva příjmy. Mohli jsme si dovolit kvalitní potraviny, výlety, plánovat dovolené. Od dneška putuje celý tvůj plat bance. A moje peníze jsou moje.“
„Jsme snad rodina!“ vybuchl.
„Byli jsme,“ opravila ho tiše. „Do chvíle, než jsi za mými zády rozhodl o tak zásadní věci. Spočítala jsem si své náklady. Platím energie, svoje jídlo, veterináře pro Maxe, oblečení i spoření. V kolonce ‚výživa dospělého muže s velkými sny‘ nic nemám.“
Dagmar vyskočila tak prudce, až židle zaskřípala o podlahu. „Jak můžeš takhle mluvit? Je to tvůj manžel! Má právo tady bydlet a jíst normální jídlo!“
„Tenhle byt jsem koupila tři roky předtím, než jsem Radka poznala,“ odpověděla Tereza bez zvýšení hlasu. „On tu má jen trvalé bydliště. A jak se ukazuje, možná ne na dlouho.“
Pohledem spočinula na manželovi, který pevně svíral opěradlo židle.
„Vzít si autokredit s měsíční splátkou, která spolkne celý tvůj příjem, bylo tvoje rozhodnutí. A teď je na tobě nést jeho následky.“