Jakub sjel pohledem po papíru, který před ním ležel, a nádobí na stole se ještě lehce chvělo po jeho předchozím úderu.
„Trojka z fyziky?“ procedil mezi zuby. „Děláš si ze mě legraci? Proč asi platím ty předražené doučování?“
Patrik zůstal stát zpříma. „Byla to jen jedna písemka. Téma bylo těžké, ale už jsem si známku opravil na čtyřku,“ odpověděl klidně, bez vzdoru.
„Svoje výmluvy si nech pro spolužáky!“ vyštěkl Jakub. „Neschopný! Celý po matce. Stejná měkkota.“
Anna Krejčíová vykročila vpřed a postavila se mezi ně. Její pohyb byl pomalý, ale rozhodný.
„Jakube, nech to teď být. Nejdřív se navečeříme. Patrik je vyčerpaný, dvě hodiny seděl nad geometrií. Nemusíš to řešit právě teď.“
Jakubovi se zkřivil obličej zlostí. Nesnášel, když mu někdo odporoval. A ze všeho nejvíc mu vadilo, když si dovolila promluvit ona – žena, kterou měl za samozřejmý stín pohybující se tiše po bytě.
„Drž se zpátky!“ zařval tak hlasitě, až se Patrik nepatrně zachvěl. „Je to můj syn a já si s ním promluvím po svém! Ty se starej o hrnce a o ty svoje nesmysly! Třikrát týdně se válíš někde na podložce a výsledek nikde. Jen další výmluva, abys nemusela nic dělat. Byla jsi k ničemu a zůstala jsi k ničemu!“
Anna se zhluboka nadechla. Dřív by ji v takové chvíli sevřel strach, žaludek by se jí stáhl a hlas zlomil. Teď však cítila jen zvláštní klid. Jakub netušil, že „jóga“, na kterou si tak rád stěžoval, už dávno neexistuje. Před čtrnácti lety, když po ní v záchvatu vzteku hodil těžký hrnek a minul jen o vlásek, pochopila, že potřebuje něco jiného než omluvy a ticho. Odejdít tehdy nedokázala – měla v náručí miminko, žádné úspory a strach z nejistoty.
Našla si vlastní cestu. Aikido. Umění využít sílu protivníka proti němu samotnému. Roky tvrdých tréninků, modřiny skryté pod dlouhými rukávy, mozoly pečlivě ošetřované krémem před spaním. Každý pád na tatami, každé opakování techniky v ní budovalo něco, co dřív neměla – jistotu.
„Běž do pokoje, Patriku,“ řekla tiše, aniž by spustila oči z manžela.
Chlapec na ni krátce pohlédl, jako by se chtěl ujistit, že to myslí vážně, a pak za sebou pevně zavřel dveře.
To Jakuba rozlítilo ještě víc. Nešlo jen o odpor. Ona si dovolila vydávat pokyny v jeho přítomnosti.
„Co si to vůbec dovoluješ?“ přistoupil těsně k ní. Z jeho dechu byl cítit laciný instantní kávový prášek a potlačovaná zuřivost. „Řekl jsem, že zůstane tady!“
„Odteď se v tomhle bytě nebude křičet,“ pronesla Anna klidně. Zvedla bradu a podívala se mu přímo do očí. Žádné slzy, žádné uhýbání pohledem. Jen pevné, neústupné odhodlání.
Právě tahle nečekaná pevnost ho vyvedla z míry. Byl zvyklý, že při prvním zvýšeném tónu se stáhne, začne se omlouvat a snaží se všechno urovnat dřív, než jeho hněv přeroste v něco horšího.