„Tak co, Michaelo, je dneska ten boršč aspoň k jídlu?“ ušklíbl se Petr, luskla mu ruka a pohodlně se opřel o židli. U stolu seděl Radek se svou ženou Veronikou a také Daniel. Sobota jako přes kopírák. Návštěva bez ohlášení, prostě zazvonili a byli tu.
Devět let poslouchám různé obměny téže věty. „Tak co, Michaelo, nepřipálila jsi to?“ „Ty šaty už něco pamatují, ale co, stejně ti víc sluší jiné.“ „Kdy se konečně naučíš vařit?“ Vždycky před lidmi. Vždycky s úsměvem, jako by šlo o nevinný žert. A já tam stojím s naběračkou v ruce a křivím rty do úsměvu. Protože kdybych se ozvala, bylo by to zase moje „hysterčení před hosty“.
Radek se uchechtl. Veronika zabodla pohled do talíře. Daniel si přisunul chleba a tvářil se, že nic neslyšel.
„Boršč je v pořádku,“ odpověděla jsem klidně. „Ale tvoje výplata minulý měsíc? Tak za tři.“
Petr zůstal s lžící napůl cesty k ústům. Radek přestal žvýkat. Nastalo ticho tak hutné, že bylo slyšet monotónní bzučení lednice.
„Prosím?“ zamračil se Petr.
„Nic. Dělám si legraci. Ty máš přece humor rád.“
Už nic neřekl. Dojedl beze slova. Hosté se zvedli nezvykle brzy. Veronika mi u dveří krátce stiskla dlaň – rychle, skoro provinile. Nevím, jestli se omlouvala za sebe, nebo za to, že všechno slyšela a mlčela.
Večer ležel Petr natažený na gauči a projížděl telefon. Já stála u dřezu a myla nádobí. Čtyři talíře, tři hrnky, pánev. Jeho talíř zůstal tradičně na stole. Za devět let ho ani jednou neodnesl do kuchyně. První dva roky jsem to počítala. Pak mě to přestalo bavit.
„Dneska jsi mě před všemi shodila,“ poznamenal, aniž by zvedl oči od displeje.
„Ty mě shazuješ každou druhou sobotu. Minimálně dvakrát do měsíce.“
„Já si jen dělám srandu. Ty to hrotíš.“
Položila jsem poslední talíř do odkapávače. Mokré prsty mi sklouzly po porcelánu. V hlavě jsem měla spoustu vět, které jsem mu chtěla říct. Ale mlčela jsem. Ne ze strachu. Spíš proto, že jsem už dávno věděla, že mě stejně neposlouchá. Devět let neposlouchá.
Na jeho telefonu problikla zpráva. Okamžitě otočil displej dolů. Rychlý, naučený pohyb.
Všimla jsem si.
V březnu nám vyplatili prémie. Třicet dva tisíc korun. Jako účetní ve stavební firmě jsem si je odseděla třemi týdny přesčasů. Každý večer nad výkazy, zatímco Petr sledoval fotbal nebo mizel „za klukama do garáže“.
Třicet dva tisíc. Položila jsem obálku na stůl ještě v kabátu.
Petr ji otevřel, prolistoval bankovky.
„Paráda. Aspoň mi to dorovná na kompresor.“
„Na jaký kompresor?“
„Do garáže. Vždyť jsem ti to říkal.“
Neříkal. Byla bych si to pamatovala. Jenže hádat se nemělo cenu – on přece „říkal“ vždycky a já údajně „zapomínala“.
Tři týdny práce. Čtrnáct večerů do devíti. A výsledek? Kompresor.
Druhý den jsem zašla do banky. Ne do té, kde máme společný účet. Do jiné, o dvě ulice dál. Založila jsem si kartu jen na své jméno. Nastavila jsem si, aby upozornění chodila pouze do aplikace, bez náhledů na displeji.
První převod – pět tisíc z výplaty. Petr si ničeho nevšiml. Nikdy nekontroloval detaily mých plateb. Stačilo mu vědět, že „na účtu něco je“. Kolik přesně, to ho nezajímalo.
Pět tisíc. Pak sedm. Potom deset. Začala jsem šetřit na jídle – místo hovězího kuře, sezónní zelenina místo drahých dovozů. Petr změnu nezaregistroval. On si jídla všiml jen tehdy, když si na něj mohl stěžovat.
Po měsíci jsem zavolala Kateřině.
„To myslíš vážně?“ vydechla.
„Ano.“
„Michaelo, odejdi hned. Proč si něco odkládat, na co chceš čekat?“