„A kam bych asi šla?“ namítla jsem tiše. „K tobě do garsonky? K Tereze a kocourovi?“
Kateřina na okamžik zmlkla. Nemusela nic vysvětlovat. Bylo mi šestačtyřicet, neměla jsem vlastní byt, rodičovský se prodal už dávno a můj podíl spolykala mámina léčba. Odešla bych s výplatou čtyřicet osm tisíc korun rovnou do podnájmu někde v pronajatém pokoji. Petr si tohle uvědomoval stejně dobře jako já. Věděl, že nemám kam jít.
„Tak si šetři,“ vydechla nakonec. „Ale opatrně. Ať o tom nemá tušení.“
Za další měsíc jsem měla na účtu dvacet sedm tisíc. Každý večer jsem si v koupelně pouštěla vodu naplno, aby přehlušila ticho bytu, a kontrolovala bankovní aplikaci. Dívala jsem se na čísla, jako by to byla mapa k východu. Usínala jsem pak o něco klidnější.
Petr začal chodit domů čím dál později. Ve středu měl prý porady, v pátek seděl „v garáži“, někdy zmizel i v sobotu na „ryby“. Jenže pruty už třetí měsíc ležely zaprášené v kufru auta.
Jednou nechal mobil na kuchyňském stole a šel se sprchovat.
Neměla jsem v plánu ho kontrolovat. Opravdu ne. Zalévala jsem si čaj, když se displej rozsvítil. Zpráva od kontaktu uloženého jako „Iveta práce“: „Stýská se mi. Kdy už?“
Ruka se mi zachvěla a horký čaj se rozlil po lince. Spálil mě na zápěstí, ale ucuknout jsem nedokázala. Jen jsem zírala na svítící obrazovku, dokud nezhasla.
Pak jsem telefon vzala do ruky. Kód byl 1987. Rok jeho narození. Devět let a ani jednou ho nenapadlo heslo změnit.
Konverzace byla dlouhá. Sjížděla jsem ji rychle, prsty se mi třásly. Ne strachy. Spíš jakousi tupou tíhou, která se mi usadila v břiše jako kámen.
Iveta. Kolegyňě z vedlejšího oddělení. Čtyřicet čtyři let, rozvedená, byt v novostavbě.
„Po Novém roce si s ní promluvím a odejdu.“
„Ona nikam nepůjde, sama ví, že nemá kam.“
„Nemá vůbec nic, bude držet a mlčet.“
Odložila jsem mobil přesně tam, kde ležel. Displejem nahoru.
Petr vyšel z koupelny, otřel si vlasy ručníkem, telefon strčil do kapsy a zadíval se na mě.
„Není ten čaj moc horký?“
„Akorát,“ odpověděla jsem.
Posadil se a napil se s klidem člověka, který má všechno spočítané. Který je přesvědčený, že jeho žena se nehne z místa, protože nemá kam.
Na účtu jsem měla tři sta osmdesát tisíc korun.
Tu noc jsem nezamhouřila oči. Nepřemýšlela jsem o Ivetě ani o těch větách. Hlavou se mi honila jen čísla. Tři sta osmdesát tisíc bylo málo. Na základ hypotéky na malý byt v našem městě bylo potřeba minimálně osm set tisíc, lépe milion.
Musela jsem si najít další práci.
Následující týden jsem se domluvila s Miroslavou z vedlejší firmy. Hledala účetní na poloviční úvazek, z domova, po večerech. Patnáct tisíc měsíčně. Petrovi jsem oznámila, že budu déle v kanceláři. Neptal se. Bylo mu to jedno.
Patnáct tisíc navíc. K tomu deset, které jsem každý měsíc odkládala z hlavního platu. Plus úspory na všem možném. Za čtyři měsíce jsem byla na částce sedm set dvanáct tisíc.
Jedné noci, když Petr spal, jsem vyplnila online žádost o hypotéku. Do formuláře jsem uvedla oba příjmy a zaškrtla program pro lidi bez vlastního bydlení.
Schválení přišlo ve čtvrtek. Seděla jsem v kuchyni nad studeným čajem a tu SMS četla znovu a znovu. „Vaše žádost byla schválena. Částka: 3 200 000 Kč. Minimální vlastní podíl: 15 %. Splatnost až 25 let.“
Patnáct procent z tří milionů dvou set tisíc dělalo čtyři sta osmdesát tisíc. Já měla přes sedm set. S rezervou.
Další týden jsem se jela podívat na byt. Jednopokojový v osmém patře, třicet šest metrů čtverečních. Velké okno na východ – ráno tam bude svítit slunce. Kuchyň malá, ale pro mě dostačující. Budu tam sama.
Realitní makléřka mě provedla místnostmi. Přejížděla jsem dlaní po hladkých stěnách s čerstvou omítkou. Ve vzduchu byl cítit pach barvy a něčeho nového, jako by ten prostor teprve čekal, až do něj někdo poprvé doopravdy vstoupí a začne žít.