Petr zbledl tak rychle, až to bylo téměř vidět.
Vzala jsem ze stolu klíče, nechala je na okamžik převalit v dlani a pak je uklidila do kabelky. Zapnula jsem zip. Pohyby klidné, soustředěné – jako bych se chystala do kanceláře, ne odcházela z manželství.
„Zbytek věcí si odvezu zítra. Přijedu s Kateřinou, vezme auto,“ řekla jsem tiše. „Díky za oběd. Mimochodem, kuře se povedlo.“
Vyšla jsem do předsíně, oblékla kabát a nazula boty. Překvapilo mě, že se mi netřesou ruce. Uvnitř to hučelo, jako když se do drátů pustí proud, ale navenek jsem byla klidná.
Za zády se ozýval tlumený šum hlasů. Božena něco vyčítavě syčela Petrovi. Jaromír se opatrně zeptal: „Ty jsi o tom vážně nevěděl?“ Marie sbírala nádobí, talíře o sebe tiše cinkaly.
Zavřela jsem dveře.
Na chodbě bylo prázdno. Vzduch páchl vlhkostí a starou omítkou. Zůstala jsem stát a jen dýchala. Rok a půl jsem si v hlavě přehrávala tenhle okamžik – jak vyjdu, jak se za mnou zaklapnou dveře. A teď se to skutečně stalo.
Kolena mi povolila. Posadila jsem se na studený schod. Beton přes tenké džíny chladil. Kabelku jsem svírala na klíně – uvnitř klíče od bytu. Od mého bytu.
Vytáhla jsem telefon a vytočila Kateřinu.
„Jsem venku.“
„Jedeme,“ odpověděla stručně a zavěsila.
Čekala jsem na schodech. Dole bouchly vchodové dveře – někdo ze sousedů přišel domů. Nahoře ticho. Nikdo se nerozběhl za mnou. Nikdo mě nevolal zpátky.
A tak to mělo být.
Kateřina dorazila za dvacet minut. Otevřela mi dveře auta beze slova. Nastoupila jsem, zapnula pás a teprve tehdy jsem si všimla, že má zarudlé oči.
„Co je?“ zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Nic. Jedeme.“
Projížděly jsme večerním městem. Lampy se postupně rozsvěcovaly, světla aut se rozmazávala v okně. Dívala jsem se ven a představovala si zítřejší ráno – probudím se v prázdném bytě. Bez závěsů, bez skříní, jen matrace na podlaze. Ale bude to můj prostor. S klíči, které mi nikdo nevezme.
Kateřina mlčela až k domu. Když jsem vystoupila a hledala v kabelce svazek klíčů, jen dodala: „Kdyby cokoli, volej. Klidně ve tři ráno.“
„Zavolám.“
Vyjela jsem výtahem do osmého patra. Odemkla. Přivítal mě holý pokoj, žárovka visící ze stropu bez krytu, vůně čerstvé omítky.
Kabelku jsem položila na zem a sáhla po telefonu. Osmnáct zmeškaných hovorů od Petra. Tři hlasové zprávy. Dvě esemesky od Boženy – „Nestydatá“ a „Vrať peníze“.
Mobil jsem vypnula.
Posadila jsem se na parapet. Za oknem pulzovalo město, lidé žili své večery. Seděla jsem ve svém bytě a cítila, jak ze mě pomalu sklouzává něco těžkého, devět let starého. Nebyla to radost. Spíš úleva. Jako když někdo otevře okno v místnosti, kde se dlouho nevětralo, a dovnitř konečně pronikne čerstvý vzduch.
Uplynuly dva měsíce. Bydlím na Mládežnické. Zavěsila jsem závěsy, pořídila stůl. Max, kocour od Kateřiny, se nastěhoval ke mně – prý má u mě víc prostoru.
Petr volá pravidelně, každý týden. Iveta ho nevzala. Ukázalo se, že se jí líbil ženatý muž s penězi, ne rozvedený chlap bez plánů. Sedí teď sám v našem starém bytě a chce si „v klidu promluvit“. Telefon nezvedám.
Božena po příbuzných vypráví, že jsem jejího syna obrala a utekla. Jaromír mě zdraví, když se potkáme. Marie mi jednou napsala: „Jsi odvážná. Já bych to nedokázala.“
Rodina se rozdělila na dva tábory. Mamina známá Květoslava prohlásila, že „slušné ženy neodcházejí potají jako zlodějky“. Kateřina jí na to odpověděla, že slušní manželé si nehledají Ivetu.
Splácím hypotéku. Dvacet tři tisíc korun měsíčně. S brigádami se to dá zvládnout. Není to přepych. Ale je to moje.
Tak mi řekněte – udělala jsem chybu, když jsem si rok a půl potají vytvářela finanční polštář? Nebo jsem měla odejít hned, bez jistoty, bez rezervy, bez záchranné sítě?