Ve vzduchu zůstával ještě nádech čerstvé barvy, když se na mě makléřka podívala a pozvedla obočí.
„Tak co, půjdete do toho?“ zeptala se věcně.
„Ano,“ odpověděla jsem bez váhání.
Ten večer dorazil Petr až kolem desáté. Nesl si s sebou cizí parfém – těžký, nasládlý, vtíravý. Nepatřil mně. Neřekla jsem nic. Umyla jsem nádobí, utřela linku a šla si lehnout.
Na účtu jsem měla 893 tisíc korun. Do předání bytu zbývaly ještě dva měsíce, čekalo se na dokončení formalit s developerem. Každý den jsem si škrtala v kalendáři.
V sobotu se objevili všichni. Petrova matka Božena, jeho bratr Jaromír s manželkou Marií. „Rodinný oběd,“ oznámil mi Petr dvě hodiny předem. „Máma přijede, tak ať je to pořádně nachystané.“
Nachystala jsem. Zeleninový salát, pečené kuře, brambory z trouby. Dvě hodiny u sporáku. Prostřený stůl pro šest lidí. Jako vždycky.
Božena usedla na své obvyklé místo u okna, jako by velel generál. Jaromír se bez zájmu vrtal ve svém talíři. Marie se usmívala tím svým tichým, opatrným úsměvem.
První hodinu bylo všechno v normě. Petr vtipkoval, doléval víno, působil rozjařeně. Až příliš. Ten tón jsem znala – takhle mluvil, když si chystal půdu pro nějaké „oznámení“.
Po druhé sklence se zvedl.
„Takže, rodinko. Mám novinku.“
Božena zbystřila. Jaromír přestal žvýkat.
„Odcházím od Michaely.“
Ticho. Marie pustila příbor, kov zazvonil o talíř.
„Poznal jsem normální ženskou. Ivetu. Pracujeme spolu. Je to vážné. Upřímně, už to mělo přijít dávno – sami vidíte, jak to tady vypadá.“
Rozmáchl se rukou po místnosti. Po našem bytě. Po jeho bytě. V tom prostoru jsem devět let vytírala podlahy, vařila večeře, poslouchala jeho narážky a prala jeho ponožky.
Božena se na mě zadívala. Žádný soucit. Spíš hodnotila, jestli se rozbrečím.
Jaromír si odkašlal. „Petře, tohle musíš řešit zrovna u oběda?“
„A kdy jindy? Vždyť je to jasné. Michaela tušila, kam to směřuje. Kam by taky šla? Sedne si, rozmyslí si to a pak se nějak v klidu rozejdeme.“
„Kam by šla.“ Tu větu jsem četla v jeho zprávách Ivetě. A teď ji pronesl nahlas. Přede všemi.
Seděla jsem naproti němu, záda rovná, ruce složené na kolenou. Nehty jsem měla zaryté do dlaní tak silně, až to pálilo. Ta bolest mi pomáhala – držela slzy zpátky.
U předsíně stála moje kabelka. Uvnitř svazek klíčů – dva kusy na kovovém kroužku s plastovou visačkou. Byt číslo osmdesát tři. Můj byt. Smlouvy podepsané před týdnem.
Vstala jsem, došla pro kabelku a vrátila se ke stolu. Všichni mě sledovali, jako by seděli v divadle.
Klíče jsem položila doprostřed stolu, vedle mísy se salátem.
„Tohle jsou klíče od mého bytu,“ řekla jsem klidně. „Jednopokojový na Mládežnické. Psán na mě. Hypotéka schválená, akontace zaplacená. Rok a půl jsem si šetřila.“
Petr nejdřív hleděl na klíče, pak na mě. „Cože?“
„Odešla jsem od tebe dávno. O rok a půl dřív. Jen sis toho nevšiml.“
Božena otevřela ústa, ale slova nepřišla. Jaromír odsunul talíř. Marie na mě zírala s vytřeštěnýma očima.
„To je nesmysl,“ vypravil ze sebe Petr.
„Milion sto čtyřicet tisíc korun,“ pokračovala jsem. „Na samostatném účtu. Z odměn, z brigád, z toho, že jsem kupovala kuře místo hovězího a levnější značky místo těch, co máš rád. Rok a půl.“
„To jsou rodinné peníze!“ udeřila Božena prstem do stolu. „Společné!“
„Moje výplata. Moje prémie. Moje práce navíc. Petr za posledních osmnáct měsíců utratil za garáž a své ‚rybářské víkendy‘ víc, než jsem já dala dohromady.“
Stál nad stolem, obličej rudý, na čele kapky potu. Louskl prsty – jeho tik, když ztrácel jistotu.
„Takže jsi mi lhala rok a půl?“
Podívala jsem se mu přímo do očí.
„A ty mně jak dlouho? Osm měsíců zpráv s Ivetou? ‚Ona stejně nemá kam jít, ví to.‘ Pamatuješ? Čtrnáctého října, ve 23:30.“