Haně Bednářové bylo šestapadesát a za svůj život si vypěstovala odolnost, kterou by jí mohl leckdo závidět. Stála u sporáku, tiše a soustředěně, a sledovala, jak se na pánvi pomalu dopéká aljašská treska pod vrstvou dušené mrkve. Ryba vyšla na dvě stě třicet korun za kilo, mrkev byla skoro zadarmo, ale práce, kterou musela vynaložit, aby z těchto obyčejných surovin vznikla slušná večeře, měla pro ni cenu zlata. V kuchyni voněl olej a koření, tuk tiše prskal a Hana si v duchu přepočítávala rodinný rozpočet. Zálohy na energie a služby tentokrát přesáhly osm a půl tisíce korun a k tomu bylo nutné koupit nové filtry do vodovodní konvice. Další položka navíc.
Poklidné ticho přerušil příchod jejího manžela. Jaromír Procházka, o dva roky starší než ona, vstoupil do kuchyně s výrazem člověka, který právě učinil zásadní objev století. Na sobě měl vytahané tepláky s prošoupanými koleny – ty, které mu Hana před pěti lety pořídila ve slevě za tři stovky – a vyšisované tričko s nápisem „Sport je základ života“. Jediný sport, kterému se kdy věnoval, ovšem spočíval ve sledování šachových přenosů v televizi.
Postavil se k lednici, teatrálně si založil ruku za záda a zhluboka si povzdechl tak, až se záclona u okna lehce zachvěla.
„Hano, musíme si promluvit. A vážně,“ pronesl slavnostním tónem. „Odcházím od tebe. Respektive – rozvedeme se.“
Hana beze spěchu otočila kousek ryby dřevěnou obracečkou.
„To je překvapení, Jaromíre,“ odpověděla klidně, aniž by zvedla oči od pánve. „A stíháš to ještě před večeří? Zítra jsem chtěla dělat zapečené těstoviny.“
„Prosím tě, neshazuj to svými kuchyňskými poznámkami,“ ohradil se podrážděně. „Já se tady dusím! Samá dezinfekce, prášek na praní a řeči o akčních letácích. Moje duše potřebuje vzlétnout. Potkal jsem ženu. Jmenuje se Monika Zemanová. Plete košíky z proutí, hraje na harfu a rozumí mému nitru. Jsme si souzeni.“
„Harfa?“ přikývla Hana a vypnula sporák. „To musí být rozměrný nástroj. Nevadí to sousedům?“
„Tohle už není tvoje starost,“ usekl Jaromír a nadechl se k rozhodujícímu prohlášení. „Důležité je, že se po rozvodu odstěhuješ k mamince. Sbalíš si věci bez scén. Tenhle byt je můj. Přivedu sem Moniku, potřebuje prostor na tvorbu a světlý obývák na meditace.“
Hana si pomalu utřela ruce do utěrky. Neucítila žádné bodnutí u srdce ani nával zoufalství. Místo toho se v ní rozhostil zvláštní, téměř badatelský zájem.
„Tvůj byt?“ zopakovala tiše.
„Samozřejmě!“ vypjal hruď. „Jsem hlava rodiny. Bydlím tu třicet let. Pamatuješ, jak jsem v osmadevadesátém lepil tapety na chodbě? A kdo před pěti lety měnil baterii v koupelně? Do těchhle zdí jsem vložil svoji energii, pot i čas!“
Hana pohlédla nejdřív na něj, potom na onu „vyměněnou“ baterii, která teď opět kapala, na lištu u podlahy přilepenou nakřivo a nakonec na koš, který Jaromír vynášel přibližně dvakrát do roka – a to ještě po opakovaných výzvách.
V duchu si povzdechla. Jak snadné je uvěřit vlastní legendě a zapomenout na prostá fakta.
Aby člověk pochopil, jak hluboko se Jaromír mýlí, musel by se vrátit o víc než tři desetiletí zpět, do divokých devadesátých let. Tehdy se její rodiče, lidé zocelení těžkou prací na severu a zaměstnaní celý život v hutích, rozhodli jednat způsobem, který by dnes málokdo považoval za možný.