Jaromír okamžitě změnil barvu hlasu do medově podlézavé polohy a stáhl se do koupelny – posledního kouta bytu, kde ještě přežíval stín někdejšího pohodlí. I tam však na něj čekalo vystřízlivění: roli hebkého toaletního papíru Zewa nahradila šedá, tvrdá role připomínající spíš balicí karton. Hana Bednářová myslela skutečně na všechno.
V pátek ráno mu bez jediného slova předala klíče, popřála „hodně světla a harmonie“ a odjela ke své matce.
Marcele Dlouhýové bylo sedmdesát devět, ale působila dojmem ženy, která by dokázala seřvat i hasičskou jednotku. Držela se zpříma, hlas měla dunivý a povahu pevnou jako litinový hrnec po babičce. Žila v útulném domku na kraji města, pěstovala výběrové odrůdy rajčat a večery trávila u politických debat v televizi, do nichž se zapojovala tak vášnivě, až kocour preventivně mizel pod gaučem.
Když jí Hana převyprávěla, co se stalo, Marcela přestala v půli pohybu lepit pirohy.
„Takže byt je jeho?“ zopakovala pomalu a v očích jí zajiskřilo. „A tapety lepil taky on?“
„Lepil, mami. Někdy v osmadevadesátém. Dodnes se v rohu odchlipují.“
„No to je tedy pracant,“ odfrkla si Marcela a oprášila si ruce od mouky. „A ta Monika? S harfou? Výborně. Dopřejeme hrdličkám pár dnů líbánek. Tři dny jim budou stačit. V úterý pojedeme do města.“
Ještě téhož večera zavolala synovci, který se pohyboval v realitách. Potřebovala někoho průbojného, hlasitého a bez skrupulí. A tak se objevil Roman Modrý – mladík v laciném, zato nápadně lesklém obleku, schopný prodat stan uprostřed pouště jako luxusní rezidenci.
V úterý večer vládl v někdejším bytě Hany Bednářové rádoby duchovní klid. Jaromír a Monika Zemanová seděli u kuchyňského stolu. Monika, žena neurčitého věku v lněném hávu a s náhrdelníkem z dřevěných korálků, pálila svazek sušeného pelyňku, aby „vyčistila prostor od vibrací bývalé manželky“. Zápach připomínal hořící staré koště. Na sporáku se v osamělém hrnci bez nadšení vařila čočka.
„Jaroušku, lásko,“ protahovala Monika zasněně a upravovala si korále. „Tady je energie zatím těžká. Ale my to proměníme. Tuhle příčku odstraníme, kuchyň propojíme s obývákem a já si sem postavím tkalcovský stav…“
V tu chvíli se v zámku otočil klíč.
Dveře se rozlétly. Na prahu stála Marcela Dlouhýová, opřená o hůl, která v jejích rukou působila jako žezlo. Za ní klidně vstoupila Hana s téměř nečitelným úsměvem. A hned za nimi se dovnitř nahrnul Roman Modrý spolu s hlučnou pětičlennou rodinou – zájemci o koupi.
„Jen pojďte dál, prosím!“ hlaholil Roman, aniž by věnoval pozornost zkamenělému Jaromírovi. „Skvělá dispozice – tři pokoje, okna na dvě světové strany, oddělená koupelna a toaleta. Ano, zařízení je starší, ale cena tomu odpovídá!“
Dva dospělí a tři děti se okamžitě rozprchli po bytě a začali otevírat dveře, nahlížet do skříní a testovat pružnost matrací.
Jaromír zbledl, pak mu do tváře vystoupaly červené skvrny. „Hano… paní Dlouhýová… co to má znamenat?“ zachraptěl. „Tohle je můj byt! Zavolám policii! Vnikli jste do soukromého majetku!“
Marcela k němu přistoupila klidným krokem. Z objemné kabelky vytáhla plastové desky a z nich jeden úředně vyhlížející list.
„Vniknutí, říkáš?“ pronesla tak hlasitě, že přehlušila dětský jásot z ložnice. „Tady je výpis z katastru nemovitostí. Vlastník: Marcela Dlouhýová. Čili já. Ty jsi tu byl pouze hlášený k pobytu. Z dobré vůle.“
„Jak… jak je to možné?“ Jaromír začal naprázdno otevírat ústa a lapal po vzduchu.