…a přivezli peníze v obyčejné sportovní tašce. Otec, budiž mu země lehká, tehdy bankovky přepočítával jednu po druhé, aby mohli zaplatit za prostorný třípokojový byt v dobrém patře. Byla to nejistá doba, předpisy se měnily ze dne na den, a tak z obezřetnosti nemovitost nepsali ani na mladou Hanu, ani na jejího čerstvého manžela – tehdy jen ambiciózního doktoranda. Majitelkou se stala matka Hany Bednářové, Marcela Dlouhýová.
Roky ubíhaly. Jaromír Procházka zakotvil jako řadový výzkumník v zaprášeném ústavu, kde jeho mzda sotva pokryla měsíční kupon na dopravu a pár balíčků čaje. Hana se mezitím nezastavila. Vypracovala se na vedoucí rozsáhlého logistického skladu a táhla domácnost prakticky sama – hradila nájem a energie, nakupovala potraviny, financovala opravy, pořizovala nábytek, zimní pneumatiky i ony metalokeramické zuby, s nimiž dnes Jaromír tak sebejistě obhajoval svůj „nárok“ na byt.
On sám o sobě smýšlel jako o nedoceněném talentu. Nepil, nevyváděl, jen měl podivuhodný dar splynout s pohovkou a celé hodiny pročítat internetová fóra o dějinách a světové politice. A zřejmě z toho dlouhého vysedávání přišla i zvláštní porucha, kterou si Hana v duchu pojmenovala jako „bytová amnézie“. Po třech desetiletích si tak navykl považovat všechno za své – obývák, křeslo, televizi – že skutečné vlastnické papíry mu z paměti jednoduše vyšuměly.
„Dobře, Jaromíre,“ pronesla smířlivě a potlačila ironický úsměv. „Když je v tom velká láska, vzletné city a múzy s harfou, nebudu stát v cestě. Dej mi pár dní do víkendu, sbalím si věci.“
„Rozumné rozhodnutí,“ pokývl blahosklonně téměř bývalý manžel. „Jen prosím nesahej na nábytek. Monika není zvyklá na spartánské podmínky. Lednici, pračku i gauč nech tady. Tvoje maminka ti jistě něco staršího přenechá.“
„Samozřejmě, Jaromírku. Jak si přeješ,“ zazpívala sladce Hana.
Následující tři dny se v bytě pilně pracovalo. Nešlo však jen o balení halenek a knih. Hana, ostřílená léty v logistice, postupovala systematicky, s chladnou přesností.
Ve čtvrtek, zatímco Jaromír „pracoval“ – tedy přesouval tři dokumenty z jedné hromádky na druhou od devíti do šesti – zastavila před domem dodávka. Dva zdatní stěhováci zvládli během půlhodiny odnosit z bytu to podstatné.
Ortopedickou matraci, za kterou před rokem zaplatila nemalé peníze, aby Jaromíra nebolela záda.
Velkou dvoukomorovou lednici s funkcí No Frost; na její místo postavila rachotící starý kus, zapůjčený od sousedky z chatové kolonie.
Moderní pračku.
Mikrovlnnou troubu, kávovar i vysavač.
Své osobní věci uložila do krabic. Z nádobí ponechala Jaromírovi jediný hliníkový hrnec, pánev s poškrábaným povrchem a dvě nesourodé talíře.
Když se večer vrátil, přivítalo ho duté ticho a ložnice s osamělou kostrou postele.
„Hano! Co to má znamenat?!“ rozkřikl se a vpadl do kuchyně, kde si ona klidně vychutnávala čaj ze svého oblíbeného hrnku – už obaleného bublinkovou fólií. „Ty jsi mi to tu vyrabovala! Nechala jsi mě v troskách!“
„Prosím tě, nedělej scénu,“ mávla rukou. „Vzala jsem si jen to, co jsem zaplatila ze svého. Ty a Monika máte teď jedinečnou příležitost vybavit si prostor podle svých vysokých vibrací. K čemu by múze byla šedesátipalcová televize? Ta přece šíří nízké frekvence. A prádlo se dá prát ručně, v lavoru – návrat k přírodě.“
Jaromír nabral dech, připraven spustit přednášku o ženské vypočítavosti, jenže vtom se mu v kapse rozezněl telefon. Na displeji svítilo jméno Monika Zemanová.