„Jsme přece manželé… Já jsem její muž…“ koktal Jaromír a otevíral ústa naprázdno jako kapr vytažený z vody.
„Byl jsi manželem mé dcery,“ přerušila ho Marcela Dlouhýová chladně. „Tenhle byt jsem ale pořídila za své peníze a také jsem ho napsala na sebe. A ty, chytráku, jsi tu za třicet let nezaplatil ani korunu za energie. Jestli ti tu něco patří, tak maximálně ty zaprášené gumáky na balkoně a svázaný ročník časopisu z osmdesátého devátého.“
Z kuchyně vykoukla Monika Zemanová. V ruce držela svazek doutnající pelyňku, z něhož se líně vinul kouř.
„Jaromíre, co se to děje?“ zeptala se rozechvěle. „Kdo jsou ti lidé s tak těžkou energií v našem prostoru?“
Marcela si ji přeměřila pohledem tak ostrým, až by dokázal přeříznout sklo. Kouř z byliny v Moničině ruce náhle pohasl.
„Á, to bude ta umělkyně s harfou?“ pronesla suše. „Dobrý den. Žádné temné vibrace, jen obyčejná realita. Byt prodávám. A vy, slečno, spolu s tímhle pánem máte přesně čtyřiadvacet hodin na vyklizení. Zítra dorazí dělníci a začnou strhávat podlahu.“
Monika se šokovaně otočila k Jaromírovi. „Ty jsi mi tvrdil, že jsi jediný vlastník! Že máš luxusní nemovitost! Slíbil jsi mi ateliér na tkaní! Takže ty nejsi žádný majitel, ale obyčejný nuzák?“
„Moniko, prosím tě, počkej, tohle je jen nedorozumění,“ blekotal Jaromír a snažil se jí dotknout. „Právní záležitost, vyřešíme to u soudu…“
Jenže jeho múza nebyla tak éterická, jak se tvářila. Jakmile jí došlo, že místo vzdušného obýváku ji čeká podnájem v paneláku na okraji města po boku stárnoucího asistenta výzkumu, veškerá duchovní vznešenost se z ní vytratila.
„V tomhle zmatku nemůžu zůstat! Tvoje aura je rozbitá, Jaromíre! Lhal jsi mi!“ vykřikla. Pelyněk hodila do hrnce s čočkou, popadla plátěnou tašku s korálky a bez převlékání vyrazila ze dveří. Málem přitom srazila Romana Modrého, který právě vstupoval do bytu.
Jaromír zůstal stát uprostřed chodby ve vytahaných teplácích. Jeho dosavadní svět – pohodlný, samozřejmý a hlavně bezplatný – se během pár minut rozpadl.
Hana Bednářová ho pozorovala bez škodolibosti. Spíš ji to lehce pobavilo. Tři desítky let vláčela tohle břemeno, poslouchala jeho vzletné úvahy, vařila mu, prala a starala se o domácnost. Stačilo však jediné otočení vypínače reality a jeho důležitost splaskla jako prasklá bublina.
„Zítra v šest přijedu vyměnit zámky, Jaromíre,“ řekla klidně, když se jejich pohledy setkaly. „Krabice máš na balkoně. Raději si pospěš.“
Marcela Dlouhýová byt nakonec prodávat nemusela. Roman Modrý inkasoval štědrou odměnu za sehranou scénku a jeho známí, kteří sehráli roli zájemců, odcházeli v dobré náladě.
O týden později, když se z místností vytratil pach bylin i zbytky Jaromírových ambicí, objednala Hana řemeslníky. Rozhodla se pro důkladnou rekonstrukci – světlé podlahy, novou koupelnu, kvalitní sanitu. Žádné křivě přilepené lišty ani kapající kohoutky.
Jaromír jí ještě několikrát volal z neznámých čísel. Stěžoval si, že ho Monika zablokovala, že skončil v pronajatém pokoji u vzdáleného příbuzného, a že za všechno mohou „nepříznivé lunární cykly“. Navrhoval, že začnou znovu a že tentokrát bude dokonce vynášet odpadky.
Hana stála uprostřed vyklizeného bytu a listovala katalogem obkladů. Za okny se snášel večer. Telefon na parapetu tiše vibroval – další cizí číslo. Hovor odmítla. A v tom tichu si uvědomila, že poprvé po třiceti letech nemusí chystat večeři pro někoho dalšího. Nikdo se nebude dožadovat jídla. Nikdo jí nezabere pohovku.
A ten pocit byl překvapivě lehký.