„Anno Mlynářová, děláš si ze mě legraci?“ vyjela Stanislava Rychlýová. „Říkám ti to už potřetí: v sobotu přijde osmnáct lidí. Osmnáct. Teta Libuše Tomášeková z Ostravy, Jiří Zeman s rodinou, Karel Malíř s Martinou Tichýovou, Daniela Šimonová s manželem. Moje kulatiny se neslaví někde u stánku s kebabem, ale doma.“
Její hlas se odrážel od kuchyňských kachliček tak ostře, jako by někdo pustil starý chrčící reproduktor na nejvyšší hlasitost.
Anna odložila hrnek do dřezu a chvíli se ani neotočila. Za oknem ležel na parkovišti šedivý březnový sníh. Pod ním prosvítala černá rozbředlá směs, v níž se bořila kola aut i kroky lidí. Ten pohled byl krutě pravdivý, bez jakékoli útěchy. Přesně jako její život posledních let.
„Já si z vás legraci nedělám, paní Stanislavo,“ odpověděla klidně. „Jen říkám, že nemám sílu ani čas nakrmit osmnáct lidí. Bydlíme ve dvoupokojovém bytě, ne v jídelně při městském úřadě.“
„No jistě, už je to tady zase,“ rozhodila tchyně rukama. „Pět salátů, dvě teplá jídla, obložené mísy, dort. Normální lidé takhle žijí. Já jsem tak žila celý život.“
„Tak tak žijte dál,“ pronesla Anna tiše. „Ale beze mě.“
V chodbě se objevil Petr Mlynář. Nepřišel přímo, spíš se jakoby náhodou vynořil, jako člověk, který doufá, že se ocitl poblíž omylem a později bude moct tvrdit, že ho do všeho zatáhli.
„Co se tu děje?“
„Děje se to, že tvoje žena oznámila, že moje narozeniny jsou pro ni strašná přítěž,“ odsekla jeho matka. „Přijmout rodinu, to je pro ni zřejmě nesnesitelné břemeno.“
„Tohle jsem neřekla,“ podívala se Anna na manžela. „Řekla jsem, že nebudu dva dny stát u plotny, pak běhat s talíři a v noci drhnout mastnotu z trouby, zatímco se všichni budou bavit o tom, jak jsem poslední dobou protivná.“
„Ani, prosím tě, nevyhrocuj to,“ protáhl Petr unaveně. „Šestašedesát má máma jen jednou za život.“
„Díkybohu, že jen jednou. Kdyby se takový program opakoval každý rok, už by mě dávno odvezli.“
„Jsi drzá,“ procedila Stanislava Rychlýová mezi zuby. „Uvědomuješ si vůbec, s kým mluvíš?“
„Velmi dobře. S člověkem, který nežádá, ale rozkazuje. A který považuje cizí čas za něco, co nic nestojí.“
„Cizí?“ přimhouřila oči tchyně. „Po dvanácti letech manželství jsem pro tebe cizí?“
„Když potřebujete pomoct, jsem rodina. Když mám mít vlastní hranice, najednou se to nehodí. Velice praktické nastavení.“
Petr nervózně trhl ramenem.
„Anno, přestaň si pořád vynucovat svoje práva. Co je na tom tak hrozného? Saláty se udělají v pátek, maso v sobotu. Pomůžeme ti.“
„My?“ Anna se k němu otočila celým tělem. „Kdo přesně je to my? Ty, který sis loni na Silvestra po druhé sklence šel na pět minut lehnout a probral ses v jednu v noci, když jsem sama myla horu nádobí? Nebo tvoje sestra Johana Pražáková, která umí akorát říkat: ‚Já bych tam ještě dala trochu kopru‘?“
„Johanu do toho netahej,“ vzplanula okamžitě Stanislava. „Ta má děti.“
„A já mám co? Gumové ruce a náhradní páteř ve skříni?“
„Sedíš v kanceláři, nejsi v dole,“ uťala ji tchyně. „Nedělej ze sebe uštvaného koně.“
„Děkuji za odborný posudek. Moje odpověď je tedy konečná: žádná oslava se tady konat nebude a já vařit nebudu.“
Na okamžik se rozhostilo ticho, hutné a napjaté jako vteřina před tím, než praskne transformátor.
„Petře, slyšíš to?“ zvýšila Stanislava hlas. „Tvoje žena mě vyhazuje.“
„Anno, přeháníš,“ zamumlal, aniž se jí podíval do očí. „Dalo se to říct normálně.“
„Tohle normální je. Slovo ne je úplně běžné slovo. Jen u vás v rodině ho nikdy nikdo nerespektoval.“
Dalších pět dní se bytem rozléhalo zvláštní mlčení, které člověka vyčerpá víc než otevřená hádka. Petr jedl kupované karbanátky, šustil obaly a celým svým chováním dával najevo, že prožívá osobní katastrofu: manželka přestala fungovat jako domácí služba. Stanislava Rychlýová se přesunula k dceři, ale ani odtud nezapomínala posílat jedovaté poznámky. Johana Pražáková zahlcovala Annu zprávami, dlouhými a plačtivými, v nichž se slovo „máma“ objevovalo mnohem častěji než jakákoli smysluplná myšlenka.
„Napadlo tě vůbec, jak ji to muselo ranit?“
„Opravdu je tak těžké být jednou za rok rodina?“
„Petr je z toho úplně špatný, chováš se hrozně tvrdě.“
Anna Mlynářová na ty zprávy hleděla bez překvapení a už předem tušila, že na ně doma odpovídat nebude.