„Ne, kdepak. Zastavila jsem prvního člověka na zastávce a poprosila ho o domácí vývar.“
Stanislava Rychlýová se dokonce pousmála, jenže hned nato se jí tvář stáhla bolestí.
„Ty si prostě musíš rýpnout do všeho.“
„Kdybych nerýpala, už dávno bych ječela.“
Anna nalila vývar do kelímku a podala jí ho. Tchyně se napila, chvíli jen mlčela a pak se tiše zeptala:
„Petr tu byl?“
„Ráno. Vydržel deset minut a utekl do práce.“
„A Johana?“
„Volala. Říkala, že je pro ni moc těžké se na to dívat.“
„Aha.“
V tom krátkém „aha“ bylo najednou víc pravdy než ve všech rodinných proslovech za posledních deset let.
Když přišla řeč na propuštění z nemocnice, Johana se náhle proměnila v nesmírně vytíženého člověka. Jednou měla děti, podruhé řemeslníka v koupelně, pak byl proti manžel, nejmladší kašlal a starší člověk přece potřebuje klid.
Petr večer seděl v kuchyni, točil mezi prsty lžičkou a mluvil spíš do stolu než k Anně.
„Já fakt nevím, jak to udělat. Pečovatelku? To bude stát majlant. A máma cizí lidi nesnáší.“
„Takže mě snáší?“ zeptala se Anna.
„Nezačínej.“
„Já nezačala. Začínáte vy všichni, kdykoli se vám to hodí.“
Zvedl k ní oči. Tentokrát v nich nebyl vztek, ale čistá bezradnost.
„Anno, vážně. Co máme dělat?“
Podívala se na něj a najednou jí to došlo s krutou jasností. Nejméně schopné v téhle historii nebyly ženy. Nejbezmocnější byl ten, komu se celá desetiletí pohodlně žilo tak, že nemusel rozhodovat vůbec o ničem.
„Vezmeme ji k nám,“ řekla.
„Myslíš to vážně?“
„Ano. Ale řeknu to jednou a naprosto jasně. Nejsem služka, hromosvod ani pečovatelka zdarma. Pomůžu nemocnému člověku postavit se na nohy. Jestli začne komandování, výčitky a pokusy hodit mi všechno na krk, skončí to ten samý den.“
„Děkuju.“
„Mně neděkuj. Radši se konečně nauč fungovat aspoň v něčem bez maminky a manželky po ruce.“
První dny po návratu byla Stanislava Rychlýová nezvykle tichá. Potom se pomalu začaly vracet staré pořádky.
„Anno, ta kaše je moc hustá.“
„Přilijte si horkou vodu.“
„Anno, na polici máš prach.“
„Vezměte si utěrku.“
„Anno, otevři okno.“
„Je otevřené. Jen jste si toho nevšimla.“
Čtvrtý den se Anna zastavila ve dveřích a klidným hlasem, bez jediného zvýšení tónu, řekla:
„Domluvme se hned. Jste tady proto, že potřebujete péči. Vařím, peru, hlídám léky a vozím vás k lékaři. Ale kontrolovat můj byt a řídit můj život už nebudete. Jestli vám to nevyhovuje, zavolejte Johaně. Třeba jí zázrakem odpadnou všechny překážky.“
Stanislava sevřela rty.
„Mluvíš se mnou hrubě.“
„Ale srozumitelně.“
„Jen jsem se zmínila o prachu.“
„Ne. Zkoušela jste, jestli starý systém pořád zabírá. Nezabírá.“
Tchyně dlouho neřekla ani slovo. Pak, zcela nečekaně, přikývla.
Od té chvíle jako by se v bytě dalo poprvé pořádně nadechnout. Večer sedávala Stanislava Rychlýová v kuchyni a pomalu škrábala zeleninu, aby si nepřipadala jako kus nábytku. Anna chystala večeři, z pokoje slyšela monotónní hučení televize a napadlo ji, že skutečné ticho není absence zvuků. Je to stav, kdy se nemusíte neustále obhajovat za vlastní „ne“.
Jednou začala tchyně sama.
„Moje tchyně byla horší než já. Mnohem horší. Přejížděla prstem po policích a před návštěvami říkala, že vařím polévku jako podnájemnice. Tehdy jsem si říkala: počkej, až budu starší, já budu vědět, jak se to má dělat správně. Jenže jsem asi jen poslala dál to, co jsem sama vydržela.“
„Rodinná štafeta v týrání,“ poznamenala Anna.
„Asi ano. Ale víš, co je na tom nejodpornější? Já si doopravdy myslela, že držím rodinu pohromadě. Ve skutečnosti jsem je jen stavěla do latě.“
„Některým to náramně vyhovovalo.“
„Myslíš Petra?“
„A koho jiného. Výhodná pozice. Věčně stát mezi matkou a ženou, nic neřešit a pak si povzdechnout, jak jsou ženské složité.“
Stanislava odložila nůž na prkénko.
„Slyšela jsem, jak na balkoně říkal Johaně: ‚Anna si zabručí a stejně to udělá.‘ Víš o tom?“
Anna ztuhla s utěrkou v rukou.
„Ne. Ale zní to přesně jako on.“
„A já, stará hloupá ženská, jsem teprve v nemocnici pochopila, kdo za mnou přijel hned a kdo si našel spoustu vážných důvodů.“