Zprávy si přečetla, jednu po druhé smazala a po práci nezamířila domů, ale do bazénu. Půlhodina ve vodě pro ni měla větší léčivý účinek než všechny rodinné proslovy dohromady. Pod hladinou po ní nikdo nechtěl, aby krájela salát, nikdo se neptal, proč se netváří dostatečně vděčně, a nikomu nevadilo, že se neusmívá.
Do bytu se vracela až kolem desáté. Uvnitř byl cítit pach ohřívaných knedlíčků, mužského uražení a očekávání, která si na ni zase někdo bez dovolení naložil.
Dva dny před oslavou vešel Petr Mlynář do ložnice s výrazem člověka, který už dopředu počítá s odmítnutím a zároveň se za něj chystá urazit.
„Poslouchej, potřebuju se na něco zeptat.“
„To zní nebezpečně.“
„Máma to nakonec udělá u Johany. Jenže u nich trouba skoro nepeče, shora všechno připálí. Nemohla bys udělat aspoň to svoje maso a tu roládu z tortilly? My si to vyzvedneme. Nemusíš tam ani jezdit.“
„To je od vás skutečně velkorysé.“
„Anno, bez ironie.“
„A jak tedy? Mám být dojatá? Řekla jsem ne.“
„Děláš to naschvál. Chceš všem ukázat, že máš pevnou povahu.“
„Ne, Petře. Jen poprvé odmítám spolknout něco, co mi už dlouho stojí v krku.“
„Kvůli tobě bude celá oslava vypadat hrozně.“
„Nebude to kvůli mně. Bude to kvůli tomu, že jste si zvykli stavět každou rodinnou akci na jednom člověku.“
Chvíli na ni hleděl a pak procedil:
„Změnila ses. Jsi zlá.“
„Ne. Jsem unavená. To není totéž.“
V sobotu odešla Anna Mlynářová z domu v jedenáct dopoledne. Nechala si upravit vlasy, zastavila se v knihkupectví a potom si sedla do kavárny u obchodního centra. Četla, zatímco se za sklem míhaly nákupní vozíky, tašky, kabáty a cizí děti v bundách koupených s rezervou na další zimu.
Necítila radost. Ale ani vinu. Byl v ní jen zvláštní klid. Jako by někdo po dlouhých letech vypnul hlučný odsavač par, který jí nepřetržitě hučel někde uvnitř hlavy.
Telefon přepnula na tichý režim a uklidila ho do kabelky. Když večer rozsvítila displej, našla na něm dvanáct zmeškaných hovorů od Petra, osm od Johany Pražákové a krátkou zprávu: „Máma je v nemocnici. Tlak. Přijeď hned.“
Na příjmu to páchlo mokrými kabáty, dezinfekcí a vystrašenými lidmi. Petr seděl shrbený na plastové židli. Johana, oblečená do slavnostní halenky, plakala tak okázale, jako by právě ona byla tou největší obětí celé události.
„Co se stalo?“ zeptala se Anna.
„Co se stalo?“ vyjela Johana dřív než kdokoli jiný. „Kvůli tomu zmatku máma málem omdlela. Teplé jídlo se zpozdilo, děti převrhly mísu, ona se začala rozčilovat a tlak jí vyletěl nahoru. Kdybys pomohla, nic z toho by se nestalo.“
Anna se na ni ani nepodívala.
„Co řekl lékař?“
„Zatím mluví o hypertenzní krizi,“ odpověděl Petr dutým hlasem. „Čekáme.“
„Vzala si ráno prášky?“
Johana zaváhala.
„Nevím. Od sedmi byla na nohou. Obložené talíře, předkrmy, dort, hosté…“
Anna k ní pomalu otočila hlavu.
„Takže nikdo nedohlédl na to, aby si žena s vysokým tlakem vzala léky, ale všichni jste dohlédli na to, aby na stole nechyběly košíčky s náplní.“
„Nedělej chytrou,“ odsekla Johana. „Teď se to nehodí.“
„Právě teď se to hodí. Jen se vám to špatně poslouchá.“
Z ordinace vyšla lékařka. Vypadala vyčerpaně, mluvila stroze a bez snahy někoho chlácholit.
„Příbuzní paní Rychlýové?“
„Ano.“
„Stav je stabilizovaný. Mrtvice to není. Tlak jí rozhodil stres, přetažení a vynechané léky. Zítra přivezte župan, pantofle a vodu. A pro příště: pokud je ženě přes šedesát, nenechávejte ji celý den běhat kolem hostiny.“
Johana se znovu rozplakala. Petr sklopil oči. Anna v sobě najednou necítila vztek, spíš těžkou, lepivou únavu. Všichni byli dospělí, a přesto se chovali, jako by život byl školní besídka, kde záleží hlavně na tom, aby tabule vypadala reprezentativně.
Druhý den přivezla do nemocnice tašku s věcmi a termosku s vývarem. Stanislava Rychlýová ležela nezvykle tiše, bez svého obvyklého velitelského držení těla. Nebyla z ní paní domu, která všechno řídí a komentuje. Jen starší, vyčerpaná žena.
„Přišla jsi,“ řekla místo pozdravu.
„Přišla.“
„Johana nemohla?“
„Johana má děti, manžela, dopravu a velmi křehkou duševní konstrukci. Zkrátka samé vážné překážky.“
Tchyně přivřela oči.
„Neštípej. Praská mi hlava.“
„Dobře. Tak bez zbytečných řečí. Přivezla jsem věci a vývar.“
„Vařila jsi ho sama?“