Anna měla na jazyku jedovatou poznámku, jenže ji spolkl stud. Stanislava se trefila až příliš přesně.
Téhož večera se Petr Mlynář vrátil nezvykle pozdě. Sotva si zul boty, zamířil do kuchyně a posadil se ke stolu s výrazem člověka, který přichází vyřídit důležitou obchodní záležitost.
„Anno, musíme si promluvit.“
„Mluv,“ odpověděla. „Ale rovnou k věci.“
Petr si odkašlal.
„Johana potřebuje pomoct s penězi. Pustili se do rekonstrukce, řemeslníci na ně tlačí. Nemohla bys jí z prémie půjčit sto tisíc? Jen na pár měsíců.“
Anna se na něj zadívala tak klidně, až mu začaly cukat koutky nervozitou.
„Ne.“
„Ani to nechceš probrat?“
„Co přesně bychom měli probírat? Před měsícem jsem byla bezcitná. A teď se ze mě má stát rodinná banka?“
„Je to moje sestra.“
„A tohle jsou moje peníze.“
„Ty se teď jenom zasekáváš.“
„Ne, Petře. Jen už nejsem tak pohodlná jako dřív.“
Z vedlejšího pokoje se ozval hlas Stanislavy Rychlýové. Překvapivě pevný, bez obvyklého podrážděného tónu.
„A dobře dělá.“
Petr se prudce otočil.
„Mami, to myslíš vážně?“
„Smrtelně vážně. Už bylo dost toho, že se tváříte, jako by Anna měla povinnost vytahovat vás ze všeho nepořádku. Johana žije na efekt a pokaždé čeká, že ji někdo zachytí, až spadne. A ty? Celý život sedíš mezi dvěma ženami a namlouváš si, že tomu říkáš klid v rodině. Jenže ono se tomu říká zařizovat si život cizíma rukama.“
„No výborně, mami. Díky za podporu.“
„Tebe teď nepodporuju,“ odsekla Stanislava. „Poprvé po dlouhé době používám vlastní hlavu. Když mi bylo zle, nevozila mě po doktorech Johana. A nebyl jsi to ani ty, kdo se o mě staral. Krmila mě, hlídala léky a běhala se mnou Anna. Tak se na ni neopovažuj dívat jako na peněženku.“
Petr zbledl.
„Vy jste se tu proti mně spolčily?“
„Ne,“ řekla Anna tiše. „Jen se poprvé bavíme bez toho, aby bylo předem rozhodnuto, že za všechno můžu já.“
Petr vstal a odešel do pokoje. Dveře za sebou sice přirazil, ale už v tom nebyla dřívější síla. Spíš to připomínalo člověka, kterému právě došlo, že starý trik přestal fungovat.
O dva dny později si Stanislava zavolala Annu k sobě.
„Pojď sem a sedni si. A nelekej se, neumírám.“
„Po takovém úvodu by člověk mohl zešedivět,“ pokusila se Anna o úsměv.
Stanislava měla na kolenou objemnou složku s papíry. Pohladila její okraj, jako by se k tomu rozhovoru odhodlávala už dlouho.
„Po manželově smrti a po prodeji chaty mi něco zůstalo. Nejsou to žádné miliony, ale pár korun stranou mám. Schovávala jsem je na horší časy a myslela jsem, že je jednou dám Petrovi. Jenže jsem si to rozmyslela. Vezmeš si část a pojedeš si sama odpočinout.“
Anna se ani nezasmála. Jen na ni nevěřícně pohlédla.
„To si ze mě děláte legraci?“
„Nedělám. Ty jsi tady za ta léta nechala tolik sil, že už se na to sama nemůžu dívat. Člověk má mít aspoň kousek života, který se netočí kolem cizích požadavků.“
„To si od vás nevezmu.“
„Vezmeš,“ prohlásila Stanislava nekompromisně. „Budeš to brát jako náhradu za utrpení na duši. A nehádej se se mnou. Příliš dlouho jsem si pletla pořádek s ovládáním druhých. Stačilo.“
Anna se posadila na kraj židle. V tu chvíli jí došlo něco jednoduchého a nepříjemného zároveň. Celou dobu nebojovala jen se svou tchyní. Prala se s celým způsobem života, ve kterém se od ženy čeká, že bude mlčky táhnout, u toho se usmívat a ještě být vděčná, že ji vůbec někdo bere jako součást rodiny. A nejpodivnější na tom bylo, že nahlas to jako první vyslovila právě žena, od níž by Anna lidské gesto čekala nejméně.
V předsíni cvakl zámek a Petr nakoukl do kuchyně.
„Dáte si čaj?“
„Dáme,“ odpověděla Stanislava dřív než Anna. „A ty si sedni taky. Začneme se učit žít tak, aby se všechno neházelo na jednu ženskou. Pro začátek: na květnové volno pojedeš pomáhat k Johaně sám. Anna pojede odpočívat.“
„Kam?“ vyhrkl zmateně.
Anna se podívala z okna. Ze střech odkapávala voda, na dvoře burácelo popelářské auto, sousedka táhla síť s bramborami a u vchodu postávali teenageři s cigaretami, tvářící se, že je nikdo nevidí. Úplně obyčejné české jaro na sídlišti. Špinavé, hlučné, bez velkých příslibů. Přesto se jí najednou dýchalo lehčeji.
„Kam budu chtít,“ řekla. „Zdá se, že na to mám konečně právo.“
A bylo to zvláštní. Ne proto, že se tchyně znenadání ukázala jako méně hrozný člověk, než si Anna roky myslela. Spíš proto, že svět se nezačal měnit díky velkým slovům ani dojemnému usmíření. Změnil se ve chvíli, kdy ji někdo přestal považovat za samozřejmou a pohodlnou. Někdy dokonce i ten, kdo toho sám nejdéle využíval.