Lucie vstoupila do bytu a sevřel se jí žaludek. Její světlý obývací pokoj, do kterého vložila tolik práce, času i úspor, vypadal najednou jako veřejná čekárna. Na sedačce z jemného světlého semiše se rozvaloval Ondřej Petříček, Klářin manžel. Nohy v ponožkách, ve kterých evidentně chodil venku, měl bezostyšně položené na skleněném konferenčním stolku. Jednou rukou líně přepínal programy, druhou si cpal do úst hrsti slaných křupek. Drobky padaly přímo do huňatého béžového koberce.
Jejich dvě malé děti, sotva rok po sobě, se s ječením honily po místnosti a rozmazávaly po drahých tapetách rozteklou čokoládu. Po podlaze se povalovaly vytrhané listy z Luciiných pracovních diářů.
Z kuchyně se valil pach připáleniny. Nový sporák byl celý zalitý přeteklou polévkou, ve dřezu se kupila hora špinavého nádobí, které už začínalo kysele páchnout. A na židli ležel Luciin světlý kašmírový kabát. Uprostřed něj, naprosto spokojeně, spal obrovský chlupatý kocour. Lucie přitom kočky nikdy neměla. Stačilo, aby se k nějaké přiblížila, a okamžitě se jí udělalo zle.
„No vida, co vy tady?“ protáhl Ondřej líně, aniž by se obtěžoval sundat nohy ze stolku. „Vy už máte bydlet u báby. Dva pokoje tam jsou, pro tebe a jednoho kluka až dost. Nám se tohle hodí víc. Máme dvě děti, potřebují prostor. A školka se staví hned ve dvoře.“
Lucie se nadechla a ze všech sil se přinutila mluvit klidně.
„Tenhle byt je můj,“ řekla pomalu. „Koupili ho moji rodiče dávno předtím, než jsem poznala Petra Čermáka. Vy tady nemáte co dělat.“
Vtom se v zámku otočil klíč a do předsíně vpadl Petr Čermák s taškami plnými nákupu. Jakmile uviděl ženu a tchána, na okamžik ztuhl. Překvapení mu zkřivilo obličej, ale hned se vzpamatoval a nasadil podrážděný výraz.
„Lucie? Co tady děláš? Proč nejsi u babičky Jaroslavy? Říkal jsem mámě, ať ti vyřídí, že tě má táta odvézt rovnou tam!“
„Co mi měla vyřídit?“ zeptala se Lucie a z té nestydaté lži se jí zvedl žaludek. „Že jsi mě vyhodil z mého vlastního bytu? Že jsi našeho syna nastěhoval do garsonky k ležící stařeně, kde je cítit léky a staroba, zatímco tvoje sestra ničí můj domov?“
Teprve v tu chvíli jí všechno zapadlo do sebe. Před pár dny jí volala učitelka Matěje Šimona ze školky. Opatrně se ptala, jestli je doma všechno v pořádku, protože z chlapcova oblečení je celý týden cítit těžký pach zatuchlého bytu. Petr jí tehdy po telefonu tvrdil, že to bude mast, kterou si maže záda. Jenže pravda byla mnohem horší. Skutečně držel vlastní dítě v nesnesitelných podmínkách jen proto, aby uvolnil pěkný byt své sestře.
„Nepřeháněj,“ mávl rukou Petr, prošel do kuchyně a položil tašky přímo na ulepený stůl. „Klára Zemanová to tady se dvěma dětmi zvládne líp. U nich doma se opravuje ta jejich díra, nemají kde být. A babička potřebuje péči. Ty stejně sedíš doma, času máš dost, tak se o ni postaráš. Jsme rodina, musíš mít trochu pochopení.“
Celé ty roky Lucie Urbanová přivírala oči nad tím, co si příbuzní jejího muže dovolovali.