Snášela, když tchyně bez dovolení otevírala jejich lednici a odnášela jídlo s vysvětlením: „Klárka to potřebuje víc, je slabá na zdraví a ještě kojí.“ Neozvala se ani ve chvílích, kdy Petr schovával nové věci pro dítě, aby je nejdřív unosil synovec, zatímco Matějovi pak zůstávaly jen obnošené hadry. Jenže tohle už byla hranice, za kterou Lucie Urbanová nemohla ustoupit.
„Tady rozhoduju já a moje sestra tu bydlet bude!“ vybuchl Petr tak prudce, až udeřil dlaní do stolu. „Tak jsem to řekl! Přestaň být tak lakomá! Sedíš si na svých metrech a vlastní rodina se má mačkat někde po koutech?“
V kuchyni se rozhostilo dusné ticho. Ozývalo se jen prskání vody, která vřela z připáleného špinavého hrnce na sporáku.
Lucie se na svého muže zadívala. Najednou měla pocit, že před ní nestojí člověk, kterého si vzala, ale někdo úplně cizí. Malicherný, závistivý a neuvěřitelně drzý.
„Tati,“ řekla tiše, ale pevně a obrátila se k otci. „Vezmi telefon. Zavolej policii. Nahlásíme neoprávněný pobyt v bytě a poškození majetku.“
Klára Zemanová se zalykavě nadechla, jako by se jí vzduch zasekl v krku. Ondřej Petříček se prudce vztyčil z gauče a přitom smetl na podlahu talíř se suchary.
„Jakou policii? Co to meleš?“ zařval Petr a udělal k Lucii výhružný krok.
V tu chvíli se mezi ně postavil Václav Blažek. Byl menší než jeho zeť, věkem už dávno ne mladík, přesto z něj sálalo tolik odhodlání, že Petr mimoděk couvl.
„Máte přesně jednu hodinu,“ pronesla Lucie pomalu, s důrazem na každé slovo. „Na to, abyste si odnesli svoje krámy. Jestli tu po hodině zůstane jediná vaše věc, poletí z balkonu. Čas běží.“
Byt se okamžitě změnil v úl. Jakmile příbuzní pochopili, že Lucie nežertuje a že její otec skutečně diktuje operátorovi adresu, začali zmateně pobíhat mezi pokoji. Klára horečně vytahovala ze skříní dětské svetříky a trička, a přitom se nenápadně pokoušela nacpat do své tašky Luciiny nové ručníky.
„Tohle okamžitě vrať,“ štěkl Václav Blažek a bez ptaní jí věci vytrhl z rukou.
Ondřej házel svou špinavou garderobu do černých pytlů na odpadky a cosi nenávistně bručel pod nosem. Petr se ještě pokusil odtáhnout Lucii do koupelny, aby si s ní prý „normálně promluvil“, jenže ona ho nechala stát jako vzduch. Opírala se o berle a mlčky hleděla z okna.
Asi po čtyřiceti minutách znovu zaduněly vstupní dveře. Na prahu se objevila udýchaná Alena Malýová. Petr jí stačil všechno žalobně oznámit.
„Vy bestie!“ spustila hned ode dveří a teatrálně se chytila za hruď. „Vlastní lidi vyhazujete na ulici! Ať vám v těch vašich palácích nikdy není dobře! Můj syn pro vás dělal první poslední, nosil domů každou korunu, a ty, nevděčnice…“
„Aleno Malýová,“ přerušila ji Lucie unaveně. „Váš syn dělal všechno hlavně pro vás. A za moje peníze. Tak si ho zase vezměte k sobě. A Jaroslava Pražáková aspoň dostane péči od takového ‚starostlivého‘ vnuka.“
Tchyně už nabírala dech k dalšímu výlevu, jenže narazila na tvrdý pohled Václava Blažka. Ten beze slova poklepal prstem na ciferník hodinek.
Po uplynutí té hodiny už Petrově rodině nezbylo nic jiného než se skutečně sbalit.