Věci mizely do velkých černých pytlů na odpadky přímo na schodišti. Nikdo se už neobtěžoval hledat krabice ani tašky. Co patřilo Petrově rodině, končilo v igelitu, narychlo svázané a odložené ke zdi na chodbě.
Když za nimi nakonec zapadly těžké vchodové dveře, byt se ponořil do tak hlubokého ticha, až to Lucii Urbanové připadalo skoro neuvěřitelné. Ještě před chvílí tu zněly výčitky, dupání, šustění pytlů a uražené poznámky. Teď zůstalo jen prázdno a vzduch, který se konečně dal dýchat.
Lucie došla jen k taburetu v předsíni a bezvládně na něj klesla. Nohy ji přestaly poslouchat. Byla vyčerpaná tak, že se jí třásly ruce, ale zároveň cítila zvláštní lehkost, jako by z ní někdo sundal těžký, roky nošený kabát.
Václav Blažek si mlčky sedl vedle ní. Sundal si bundu, přehodil ji přes kolena a pak jí položil dlaň na rameno. Neobjímal ji prudce, nic nevysvětloval, jen tam byl.
„Udělala jsi správně, holčičko,“ řekl po chvíli tichým, pevným hlasem. „Takové lidi musíš odstřihnout hned, jakmile pochopíš, co jsou zač. Jinak se ti usadí za krkem a budou tě vysávat celý život.“
Lucie neodpověděla. Jen sklonila hlavu a poprvé po dlouhé době se rozplakala ne ze strachu, ale úlevou.
Hned následující ráno dorazila úklidová firma. Tři ženy se pustily do bytu od podlahy až po strop a pracovaly téměř do večera. Z rohů tahaly nahromaděný nepořádek, plnily pytle věcmi, které nikdo nechtěl, drhly ulepené skvrny z nábytku a čistily místa, na která se Lucie celé měsíce raději ani nedívala. Každou hodinou jako by z bytu mizel další kus cizí přítomnosti.
Ještě ten večer přijel zámečník. Staré zámky šly ven a místo nich namontoval nové, pevné a spolehlivé. Když Lucie poprvé otočila novým klíčem, připadalo jí to skoro symbolické. Za jedněmi dveřmi skončila minulost.
Rozvod se však netáhl lehce. Byl únavný, dlouhý a plný malicherností. Petr Čermák se ještě několik měsíců objevoval před domem nebo postával u dveří. Jednou se dožadoval kávovaru, jako by šlo o nejdůležitější věc na světě. Jindy prosil, aby mu Lucie odpustila, tvrdil, že všechno pochopil, a sliboval nový začátek. Jenže ona už jeho slovům nevěřila ani jediné písmeno.
Alena Malýová mezitím rozesílala známým jedovaté zprávy. Líčila Lucii jako bezcitnou ženu, která vyhnala rodinu na ulici, a nezapomínala přidat patřičně ukřivděný tón. Lucie to nějakou dobu snášela, potom si prostě změnila telefonní číslo. A s ním odřízla i poslední nitky, kterými se k ní ti lidé pokoušeli znovu přivázat.
Po roce a půl se konečně cítila znovu sama sebou. Ne hned, ne ze dne na den, ale postupně. Opravila byt, obnovila, co bylo zničené, a vyházela všechno, co jí připomínalo bývalého manžela i jeho příbuzné. Zmizely cizí hrnky, staré deky, zapomenuté pantofle i drobnosti, které dřív přehlížela jen proto, aby nebyl další spor.
O víkendech pekla s odrostlejším Matějem Šimonem sušenky. Mouka bývala na stole, na jejich rukou i občas na nose, ale Lucii to nevadilo. Pak si spolu sedali na čistý koberec v obýváku a stavěli z kostek domy, věže, auta i nesmyslné stavby, které se oběma líbily právě tím, že nemusely nikomu nic dokazovat.
V jejím domově už nebylo místo pro ty, kteří si pletli pohostinnost s právem vlastnit. A už vůbec ne pro nikoho, kdo by si myslel, že její byt, její práce a její život patří jemu.