Položila jsem dort doprostřed stolu a o krok ustoupila.
Pětadvacet. Číslice z cukrářské hmoty, bílé na tmavé čokoládové polevě. Pekla jsem ho tři dny. Korpusy, krém, uhlazování boků. Videa z internetu jsem pouštěla pořád dokola, ruce jsem měla od mouky až k loktům. První piškot se nepovedl, vůbec nevyběhl, takže jsem ho v jednu v noci dělala znovu, v županu a pantoflích, sama v kuchyni.
Byt voněl vanilkou a přepuštěným máslem. Za okny se stmívalo. Byl květen, ale studený, větrný, skoro nevlídný. Osmnáct talířů jsem rozložila do kruhu a k nim osmnáct ubrousků složených do trojúhelníku. Za jídlo, výzdobu a nové šaty padlo sedmačtyřicet tisíc korun. Šaty byly tmavě modré, s lodičkovým výstřihem. Ráno jsem si je oblékla a asi minutu stála před zrcadlem. Dívala jsem se na sebe. Třiapadesát let. Šediny u spánků. Ale záda pořád rovná a šaty mi seděly.
Miroslav zavolal v šest.
„Zdržím se. Porada.“
Porada. Ten týden už potřetí. A pokud jsem počítala správně, za poslední měsíc podesáté. Já počítala. Posledního půl roku míval tři až čtyři „porady“ týdně. Dřív chodil domů kolem sedmé. Teď v devět, v deset. Někdy až po půlnoci.
Odložila jsem telefon a zadívala se na brož připnutou k šatům. Patřila babičce. Stříbrná, s tyrkysem. Babička si ji vzala na svou stříbrnou svatbu před šedesáti lety. Dědeček jí ji daroval k desátému výročí a ona ji pak skoro nesundávala.
Prstem jsem se dotkla chladného kamínku.
Pětadvacet let. Věděla jsem, jak voní jeho košile, když se vrací z těch svých „porad“. Nasládlý, těžký parfém. Konvalinky a něco umělého, lepkavého. Nebyla to moje vůně. Já používala lehké citrusové parfémy, které se stejně ztratily pod pachem vaření.
Jeho košile jsem žehlila poctivě. Obden tři kusy. Límce, manžety, légy s knoflíky. Za pětadvacet let to dělalo přibližně čtyři a půl tisíce košil. Nepřeháním. Jednou jsem si to spočítala s žehličkou v ruce a od té doby mi to číslo zůstalo v hlavě.
Před třemi měsíci mi zavolala Jitka a neobtěžovala se žádným úvodem.
„Viděla jsem Miroslava v kavárně Koláč na Zahradní. S nějakou holkou. Tak třicet let, drápy jako kočka, vlasy po pás.“
Jitka byla moje kamarádka ještě ze studií. Nikdy mi nelhala a nikdy mi nic nepřikrašlovala. Právě proto jsem si jí tolik vážila.
„Třeba kolegyně,“ řekla jsem. Ne proto, že bych tomu věřila. Jen jsem tomu nechtěla uvěřit zrovna ve dvě odpoledne, těsně před pedagogickou radou.
„Jitko, kolegové se navzájem nekrmí vidličkou.“
Zmlkla jsem. Pedagogickou radu jsem odseděla. Sešity opravila. Doma jsem uvařila večeři, boršč a karbanátky. Miroslav přišel v devět, beze slova se najedl a natáhl se na gauč.
Když usnul, vzala jsem mu telefon.
Natálie. V kontaktech se třemi srdíčky. Zprávy za půl roku. Stála jsem bosá v kuchyni, studené dlaždice mě pálily do chodidel, a posouvala displej. Fotky z kaváren: ona se směje, on mhouří oči před bleskem. Hlasové zprávy jsem nepouštěla. Krátké věty: „Chybíš mi.“ „Čekám.“ „Jsi můj.“ Plány na víkendy, kdy mi tvrdil, že jede na ryby. Šest rybaření během dvou měsíců, a v lednici ani jediná ryba.
Pětadvacet let jsem tenhle domov držela pohromadě. Vstávala jsem v pět ráno, abych před prací stihla připravit snídani. Táhla jsem hypotéku, zatímco on si měnil auto. Každé úterý jsem vozila jeho matku k lékaři. Sto třicet cest za tři roky. Čtyřicet minut tam, čtyřicet zpátky. Nikdo nepoděkoval. Nikdo se nezeptal, jestli nejsem unavená.
A jí psal: „Ty jsi moje slunce.“
Mně něco takového nenapsal nikdy. Ani v době, kdy se o mě ucházel.
Telefon jsem zavřela, položila ho zpátky na noční stolek a lehla si. Strop v ložnici byl bílý a hladký; malíře jsem loni sháněla sama. Miroslav vedle mě chrápal. Košile, kterou jsem ráno vyžehlila, visela přes opěradlo židle.
Neplakala jsem. Nekřičela jsem. Jen jsem ležela a přemýšlela.
Druhý den jsem si otevřela Natáliin profil na sociálních sítích.
Fotky s kamarádkami. Selfie v zrcadle, našpulené rty, špičaté nehty posypané třpytkami. A mezi těmi naleštěnými obrázky se objevil muž. Mladý, kudrnatý, se širokými rameny, ve sportovní bundě. Na jedné fotografii ji objímal kolem ramen. Na jiné ji líbal na tvář. Popisek zněl: „Můj Jakub.“
Projížděla jsem profil dál. Za poslední tři měsíce tam s ním měla osm společných fotografií. Nejnovější byla stará dva týdny. Takže spolu byli pořád. Teď. Zatímco můj muž si hrál na zamilovaného kluka.
Pětadvacet let manželství. Půl roku jeho „románku“. A celou tu dobu mělo jeho „slunce“ jiného muže. Skutečného.
Najednou mi to připadalo směšné. Hořce směšné. Seděla jsem u kuchyňského stolu, pila vychladlý čaj a zírala do telefonu. Za zdí Miroslav sledoval fotbal. Řval „Góól!“ tak hlasitě, až se chvěly stěny.
Kvůli čemu se vlastně tak snažím? Pětadvacet let pro koho? Pro člověka, který posílá srdíčka jiné ženě? A ta ho přitom nejspíš bere jen jako záložní možnost?
V tu chvíli jsem pochopila jednu věc: brečet nebudu. Budu přemýšlet.
Dva týdny před výročím jsem nepřipravovala jen saláty.
Jakuba jsem našla za deset minut. Profil měl veřejný, město stejné jako my a u zaměstnání měl vyplněnou jasnou stopu, které se dalo chytit.