Rychlý, roztříštěný klapot připomínal dusot splašeného koně. Pak bouchly dveře. V bytě po ní zůstala jen vůně parfému — nasládlá, konvalinková, úplně cizí. A na podlaze v předsíni ležely okvětní lístky růže, které se sesypaly z kytice.
Po jejich odchodu se ticho v místnosti sevřelo tak, až mě bolelo v uších. Slyšela jsem vlastní tep. V hlavě, v zápěstích, dokonce i v prstech, které jsem měla položené na opěradle židle.
Miroslav seděl pořád u stolu. Obličej měl rudý a po tvářích se mu rozlévaly skvrny. Manžetu košile promočenou vínem. Sklenička před ním byla prázdná. Prsten na malíčku najednou nevypadal zlatě a pyšně, ale matně. Možná se mi to jen zdálo.
„Kláro,“ ozval se konečně. „Ty jsi to věděla?“
„Věděla.“
„A toho kluka jsi sem pozvala ty?“
„Ano. Pozvala.“
Jeho bratr Ladislav se opřel dozadu a tiše hvízdl. Martina, Ladislavova žena, si přitiskla dlaň na ústa. Dagmar Nováková upírala oči do talíře. Jana Procházková si nalila vodu, jako by potřebovala něco udělat rukama. Miroslavova matka vstala, vzala kabelku a odešla na balkon. Dveře za ní suše cvakly.
Jitka si dolila víno a podívala se na mě.
„Říkala jsem ti to už dávno,“ pronesla potichu.
„Já vím.“
Došla jsem ke stolu. Vzala jsem nůž a rozkrojila dort. Pomalu, přesně, bez jediné zbytečné nerovnosti. Bílé marcipánové číslice „25“ pod čepelí praskly a rozlomily se na dvě části.
Nakrájela jsem čtyři kusy. Jeden, celou čtvrtinu, jsem položila na talíř a postavila ho před Miroslava.
„Tady máš. Za pětadvacet let je to slušná porce. Vezmi si svůj díl a odejdi.“
Díval se nejdřív na dort, potom na popraskaný marcipán a nakonec na mě. Oči měl zarudlé a vlhké, ale nebylo to pláčem. Spíš vínem. A hanbou.
„Kláro, já jsem to takhle nechtěl. Myslel jsem, že si normálně promluvíme. Že to pochopíš.“
„Pochopila jsem.“ Hlas jsem nezvýšila. „Pětadvacet let jsi jedl jídlo, které jsem vařila. Nosil jsi košile, které jsem žehlila obden — kdyby tě to zajímalo, vychází to asi na čtyři a půl tisíce kusů. Jezdil jsi autem, které jsem platila já. Sto třicetkrát jsem vezla tvoji matku k lékaři, zatímco ty jsi byl v práci — nebo jsi aspoň tvrdil, že jsi v práci. A dneska ses postavil před moje přátele, kolegy a rodinu a oznámil jsi jim, že miluješ jinou. Jenže ta jiná,“ ukrojila jsem si vlastní kousek a přenesla ho na talíř, „tě měla jen jako někoho bokem.“
Nůž cinkl o porcelán. Ukousla jsem si dortu. Vanilka, cukr, křupavý marcipán. Tři dny práce. Povedl se.
Miroslav chvíli stál bez hnutí. Pak vzal z věšáku sako. Knoflíky na břiše se mu zaleskly. Na dort se už nepodíval. Ani na svou matku za sklem balkonu. Odešel.
Dveře se zavřely skoro neslyšně. Jen zámek krátce klapl. A bylo po všem.
Posadila jsem se na jeho židli. Byla ještě teplá. Ubrus před jeho místem zůstal mokrý od vína a talíř s dortem stál nedotčený.
Nikdo z hostů nemluvil. Z balkonu ke mně přes sklo doléhal tlumený pláč Miroslavovy matky. Plakala potichu, do dlaně.
Jitka mi přisunula sklenku.
„Napij se. Zasloužíš si to.“
Vypila jsem ji. Víno bylo suché, trpké, s nádechem černého rybízu. Dobré víno. Vybrala jsem ho sama.
Hosté zůstali ještě asi půl hodiny. Odcházeli tiše, u dveří mě objímali jeden po druhém. Ladislav řekl: „Drž se, Kláro. Jsi silná.“ Dagmar Nováková mi sevřela ruku oběma dlaněmi: „Udělala jsi správně.“ Martina neřekla nic, ale objala mě pevně. Jana Procházková mě jen pohladila po rameni.
Miroslavova matka prošla kolem mě. Nepohlédla na mě. Nepronesla jediné slovo. Když se za ní zavřely dveře, v předsíni ještě chvíli visela těžká vůně jejího starosvětského parfému.
Zamkla jsem. Vrátila se do kuchyně. Sundala jsem si z šatů brož a položila ji na stůl vedle nedojedeného dortu a tmavě vínové svíčky, která dohořela až k podstavci. Knot ještě slabě kouřil.
Babička tu brož nosila padesát let. Mně stačilo pětadvacet.
Uběhly tři týdny.
Miroslav bydlí u matky. Volá každý den — ráno a večer, přesně jako podle rozvrhu. Říká: „Promiň.“ „Byl jsem idiot.“ „Pojďme si promluvit normálně.“ Poslouchám ho. Občas odpovím: „Papíry jsou u notáře. Podepiš je, až budeš připravený.“ Potom zavěsí.
O Natálii mi Jitka přes společné známé řekla, že se s Jakubem rozešla ještě ten večer. Nebo on s ní, přesně nevím. Neptala jsem se. Miroslavovi už telefon nezvedá. První dny jí volal pořád — prořekla se jeho matka před Ladislavem, Ladislav to pověděl Martině a Martina mně.
Rodina se rozdělila na dva tábory. Miroslavova sestra mi napsala: „Ponížila jsi bratra před všemi. Takhle se s chlapem nejedná. Už tak trpí a ty jsi z toho udělala divadlo.“ Moje neteř jí ve stejném chatu odpověděla: „A dřít pětadvacet let hřbet není divadlo?“
Kolegyně ze školy mě teď zdraví jinak. Vřeleji. Anebo si to jen namlouvám.
Večer myju nádobí. To slavnostní, jubilejní. Osmnáct talířů. Na jednom z nich pořád zůstává narůžovělá stopa po červeném víně. Máčela jsem ho v sodě, drhla houbičkou, ale nejde dolů.
Někdy si po večerech vytáhnu z komody brož. Otáčím ji mezi prsty. Tyrkys je studený a hladký. A přemýšlím, jestli jsem to neměla udělat jinak. Sbalit mu věci do kufru. Postavit ho ke dveřím. Říct mu to mezi čtyřma očima. Bez Jakuba. Bez hostů. Bez dortu rozkrájeného na čtvrtiny.
Možná jsem měla.
Jenže pětadvacet let. Čtyři a půl tisíce košil. Sto třicet cest s jeho matkou k doktorům. Sedmačtyřicet tisíc korun za výročí, o které on sám vůbec nestál.
Přehnala jsem to s tím představením? Nebo je pětadvacet let dost dlouhá doba na to, aby člověk konečně přestal mlčet?