Přes Natáliinu tvář přeběhl stín. Obočí se jí stáhlo k sobě a prsty se zaťaly do ubrousku tak silně, až se látka zmačkala mezi jejími nehty.
Nevěděla to.
V tu chvíli mi to bylo jasnější než cokoli jiného. Neměla nejmenší tušení, co se Miroslav chystá udělat.
„Jitko,“ obrátil se ke mně. Oči měl podlité vínem, hlas sametový a shovívavý, jako by mi hodlal vysvětlit něco nepříjemného, ale nevyhnutelného. „Jsi skvělá ženská. Pětadvacet let ses starala o domácnost, vařila, chodila do práce. Jenže já musím být upřímný. Potkal jsem někoho. A chci být s ní.“
Ticho.
Tak hluboké, že jsem slyšela tikot hodin na zdi. Bublání vody v konvici někde v kuchyni. Dokonce i to, jak se Miroslavova matka prsty zaklesla do okraje ubrusu. Látka se napnula a stříbrný kroužek na ubrousek sklouzl ze stolu a cinknul o podlahu.
Osmnáct párů očí. Na mně. Na něm. Na Natálii, která seděla se sklenicí u rtů a ani se nepohnula.
Dagmar Nováková tiše vyjekla. Ladislav odsunul židli, až nohy zaskřípaly po podlaze. Martina položila sklenku na stůl pomalu a přesně, jako by se bála, že se při sebemenším nárazu roztříští.
Já nevstala. Nerozplakala jsem se. Ani jsem po něm nehodila talířem.
Jen jsem se dotkla babiččiny brože. Tyrkys byl od mé kůže zahřátý, hladký a důvěrně známý. Ten kámen měl šedesát let, a přesto zůstával pořád stejný.
„Zajímavé,“ pronesla jsem. „A ona o tom ví?“
Miroslav svraštil čelo.
„O čem?“
„Že ji miluješ. Má o tom vůbec ponětí?“
Otočila jsem se k Natálii. Dívala se na Miroslava, jako by najednou začal mluvit cizí řečí. Ústa pootevřená, sklenka strnulá někde na půli cesty mezi stolem a rty.
„Miroslave,“ položila Natálie sklenici. Ruka se jí zachvěla a červené víno vyšplíchlo na bílý ubrus. Skvrna se začala rozpíjet do vláken jako krvavý mrak. „Co to děláš? My jsme přece… no… já jsem si nemyslela, že to bereš takhle vážně.“
Ticho se změnilo. Zhoustlo. Ztěžklo. Bylo jako vzduch těsně před bouřkou, kdy tlak tlačí do spánků a člověku se hůř dýchá.
Miroslav stál pořád se zvednutou sklenicí. Ústa měl pootevřená. Prsten na malíčku se v záři lustru krátce zaleskl.
„Jak jako ne vážně?“ Hlas mu najednou zhrubl a sesedl o tón níž. „Vždyť jsme spolu půl roku. Říkal jsem ti, že od ženy odejdu. Všechno jsem plánoval. Myslel jsem, že budeme spolu.“
„No jo,“ uhnula Natálie pohledem. Nehtem přejela po skle, ozvalo se tenké zacinkání, protivné jako komár u ucha. „Půl roku. Ale já jsem to, víš, úplně nevnímala tak jako ty.“
A právě v té chvíli zazvonil zvonek u dveří.
Všichni ztuhli. Miroslavova matka si přitiskla dlaň na hruď. Ladislav se napůl zvedl ze židle. Martina se podívala na mě a v jejích očích se mihl záblesk pochopení.
Zvedla jsem se a šla otevřít. Nohy mě nesly skoro samy. V předsíni byl cítit pečený kachní tuk a připálený vosk; jedna z ozdobných svíček na poličce se roztekla a vosk stékal po dřevě. Otřela jsem si ruce do zástěry, kterou jsem si zapomněla sundat, a otevřela dveře.
Na prahu stál muž kolem pětatřiceti. Kudrnatý, široká ramena, kožená bunda. V náručí držel kytici rudých růží, nejmíň patnáct kusů. Zavonělo to květinářstvím, vlhkými stonky a celofánem.
„Ahoj!“ usmál se. Měl bílé zuby a dolíčky ve tvářích. „Já jsem Jakub. Řekli mi, že je tady Natálie. Překvapení od kamarádek!“
„Pojďte dál,“ řekla jsem. „Sedí u stolu.“
Jakub vešel do pokoje. Jakmile spatřil Natálii, úsměv se mu ještě rozšířil a zvedl kytici nad hlavu.
„Natálko! Překvapení!“
Natálie zbledla tak prudce, až jí z obličeje zmizela veškerá krev. Sklenice v její ruce se naklonila a víno se znovu rozlilo. Tentokrát na ubrus, na talíř i na rukáv jejích červených šatů. Ani si toho nevšimla.
„Jakube?“ vstala. Podpatek se jí zachytil o nohu židle a židle zaskřípala po podlaze. „Co tady děláš?“
„Holky to zařídily,“ přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno. „Tak co, máš radost?“
Natálie se dívala na Miroslava. Miroslav hleděl na Jakuba. Jakub pozoroval Natálii. A osmnáct hostů přejíždělo očima od jednoho k druhému, jako by sledovali tenisový zápas.
Miroslavova matka si sundala brýle a položila je na stůl. Dagmar Nováková si přitiskla ubrousek k ústům. Martina se opřela o opěradlo židle. V koutcích jí cukal úsměv.
„Počkej,“ spustil Miroslav sklenici níž. Víno mu vyšplíchlo na manžetu košile – na tu samou manžetu, kterou jsem mu včera žehlila. „Kdo to je?“
„To je Jakub,“ odpověděla jsem klidně. Tím školním hlasem, kterým ve třídě vysvětluji pravidla. Věcně, bez jediného zbytečného tónu. „Její přítel. Jsou spolu dva roky. Opravdový přítel.“
Tyrkys v broži mě hřál pod prsty. Držela jsem ho, aniž bych si to uvědomovala, stejně jako to dělávala babička, když ji něco rozrušilo.
Miroslav dosedl na židli. Těžce, bezvládně, jako pytel mouky. Židle zasténala a popojela dozadu. Ruce mu klesly do klína.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne, to je nějaký omyl.“
„Není,“ narovnala se najednou Natálie. Otřela si rukáv ubrouskem a podívala se na Miroslava shora dolů – ona stála, on seděl. „Jakub je můj kluk. Jsme spolu dva roky. A ty, Miroslave… ty jsi byl tak nějak vedle.“
Vedle.
Pětadvacet let mého manželství. Půl roku jeho zpráv se srdíčky. Hypotéka, košile, návštěvy u jeho matky. A on byl vedle. Možná bych se i zasmála, kdyby přede mnou nestál stůl prostřený pro osmnáct lidí a kdyby Miroslavova matka neseděla bledá jako svůj béžový kostýmek a nemlčela.
Jakub pustil Natáliino rameno. Rozhlédl se po stole, po Miroslavovi, po tmavě rudé skvrně od vína na ubruse. Pomalu spustil kytici dolů.
„Nějak tomu nerozumím,“ zamračil se. „Natálie, co je to za chlapa?“
„To nic není,“ vyhrkla, popadla kabelku ze zadní opěrky židle a trhla za ni tak prudce, až se ucho zhouplo. „Pojďme. Vysvětlím ti to potom.“
Její podpatky se rozklapaly po chodbě.