pracoval jako trenér ve fitness centru Olymp v Masarykově ulici. Na profilu měl fotky s činkami, zrcadlové snímky z posilovny a pod nimi spoustu lajků od Natálie. Podle dat u společných fotografií spolu byli už dva roky.
Založila jsem si nový účet. Jako profilový obrázek jsem dala kytici a napsala mu: „Ahoj, jsem kamarádka Natálie. Chystáme jí překvapení k narozeninám, jen malou oslavu. Mohl bys dorazit v osm na tuhle adresu? Ona o ničem neví!“
Odpověď přišla zhruba za hodinu.
„Jasně! Vezmu květiny. Jaké má nejradši?“
„Růže,“ odepsala jsem.
A připsala jsem svou vlastní adresu.
Prsty mě brněly napětím. Odložila jsem telefon na stůl, zvedla se a přešla k oknu. Na dvoře se ve větru kolébaly topoly, po asfaltu se honil prach. Byl květen, ale zima se držela ve vzduchu jako výčitka.
Dělám správnou věc? Neměla bych si s ním prostě promluvit? Sbalit kufr? Podat žádost o rozvod potichu, důstojně, bez diváků a bez scény?
Otevřela jsem lednici. Kachna ležela naložená v pečicím sáčku. Saláty byly připravené v krabičkách — čtyři druhy, každý mě stál nejméně tři hodiny práce. Rozmarýn jsem koupila čerstvý, ne sušený. Na stůl čekalo osm svíček, temně vínových, aby ladily s ubrusem.
Čtyřicet sedm tisíc korun. Tři dny u plotny. Pětadvacet let života.
Ne. Potichu to nepůjde. To si nezasloužil.
A pak Miroslav oznámil, že by chtěl pozvat ještě „kolegyni z práce“.
„Je nová,“ pokrčil rameny a po večeři si rozepínal pásek. „Bylo by blbé ji nepozvat. Nikoho tady ve městě nezná.“
Břicho se mu převalovalo přes opasek. Na malíčku se mu blýskal stříbrný prsten s černým zdobením. Nosil ho posledních pět let a byl přesvědčený, že mu dodává vážnost. Jen jsem přikývla a ze skříňky vytáhla devatenáctý talíř.
„Samozřejmě. Ať přijde.“
Hosté dorazili kolem sedmé. Miroslavova matka v béžovém kostýmku a s těžkou vůní starosvětského parfému, který používala snad třicet let. Jeho bratr Ladislav s manželkou Martinou. Moje kolegyně ze školy — Dagmar Nováková a Jana Procházková. Jitka se svým mužem. A také sousedé shora, kteří nás znali od prvního dne, kdy jsme se do toho bytu nastěhovali.
Celým bytem voněla pečená kachna a rozmarýn. Pustila jsem hudbu — tichý jazz, přesně takový, jaký měl Miroslav rád. Rozlila jsem aperitiv, roznesla předkrmy a upravila poslední drobnosti na stole. Vypadal nádherně: bílý ubrus, vínové svíčky, stříbrné kroužky na ubrousky — dárek od Jitky z minulého Silvestra.
Miroslav postával u dveří v novém saku. Knoflíky se mu na břiše napínaly, ale on si toho buď nevšímal, nebo si to odmítal připustit. Prsten se mu leskl na ruce. Usmíval se jako spokojený pán domu.
„No teda, Jitko, nádhera!“ mávl rukou směrem ke stolu. „Ty jsi moje šikulka.“
Moje. Pořád ještě jeho. Usmála jsem se. Pak jsem nenápadně zkontrolovala telefon. Zpráva od Jakuba: „Dorazím na osmou, už jedu!“
V půl osmé zazvonil zvonek. Miroslav šel otevřít. Já zůstala u stolu s naběračkou v ruce.
Na prahu stála Natálie. Přiléhavé červené šaty, vysoké podpatky, a ta vůně — přesně ta sladká konvalinková, ze které se člověku dělá skoro nevolno. Do kuchyně dorazila dřív než ona sama. Dlouhé špičaté nehty měla béžové, poseté třpytkami. Vlasy nechala rozpuštěné.
„Ahoj!“ podala Miroslavovi bonboniéru a zvědavě se rozhlédla po bytě. „Jé, tady je to krásné!“
Stála jsem u sporáku. Jitka se vedle mě zastavila jako přimrazená a sevřela mi loket.
„To je ona?“ zašeptala.
„Ano.“
Utřela jsem si ruce do utěrky a vyšla za nimi. Podívala jsem se Natálii zpříma do očí — byly hnědé, orámované nalepenými řasami a černou linkou. Byla hezká. Mladá. O dvacet let mladší než já.
„Vítej,“ řekla jsem klidně. „Posaď se tady, vedle Miroslava. Cíť se jako doma. Vždyť už jsi tu skoro doma, ne?“
Natálie zamrkala. Miroslav si odkašlal. Nikdo z hostů zatím nepochopil, co se právě stalo.
Zatím.
Vrátila jsem se do kuchyně. Ruce se mi netřásly. Rozdělila jsem kachnu na talíře, přelila ji omáčkou a každý kousek ozdobila větvičkou rozmarýnu. Mrkla jsem na čas. Do Jakubova příchodu zbývalo pětadvacet minut.
Miroslav naléval víno a bavil společnost. Natálie seděla po jeho boku a dlouhým nehtem se rýpala v bramborovém salátu. Miroslavova matka si ji prohlížela se zájmem — ne nepřátelsky, spíš hodnotícím pohledem ženy, která právě přeměřuje novou látku v obchodě.
„A vy s Mirkem pracujete dlouho?“ zeptala se.
„No, jako, asi půl roku,“ odpověděla Natálie a otáčela sklenkou za stopku. „On mi tak nějak pomáhal s výkazy.“
Jitka si odfrkla do ubrousku. Jana Procházková se podívala na Dagmar Novákovou a obě ztichly. Zachytila jsem Jitčin pohled a sotva znatelně zavrtěla hlavou.
Ještě ne.
Hosté jedli a začali vzpomínat na naši svatbu. Ladislav vyprávěl, jak Miroslav tehdy upustil prstýnek a ten se zakutálel až pod oltář. Všichni se rozesmáli. Miroslav také — hlasitě, dunivě, se zakloněnou hlavou. Pil rychleji než obvykle. Tvář mu zrudla. Pokaždé, když zvedl sklenici, prsten na malíčku se zablýskl ve světle svíček.
Sledovala jsem hodiny. Za patnáct osm. Za deset. Za pět.
A potom se Miroslav zvedl.
„Přátelé!“ pozvedl sklenku. Víno se v ní zhouplo, tmavé a husté. „Pětadvacet let. Stříbrná svatba. To je, no, sami uznáte, vážné datum.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Miroslavova matka si posunula brýle na nose. Ladislav položil vidličku. Jana Procházková si složila ruce do klína.
„Dlouho jsem přemýšlel, jak to říct,“ pokračoval Miroslav a lehce zakroužil sklenicí. Po skle stekla kapka vína. „Ale když už jsme tady všichni, mezi blízkými lidmi, chci být upřímný.“
Podíval se na Natálii.
Natálie k němu nepatrně naklonila hlavu.