„Ne, Radime Kováři, vážně, co asi tak udělá?“ pronesl Milan Krejčí pobaveně. „Moje žena je jak z prkna, všechno po ní steče. Neměj strach, kupce na její byt už mám domluveného.“
Zůstala jsem stát v předsíni s nákupními taškami v obou rukách. Klíče se ještě houpaly v zámku, nestihla jsem za sebou ani dovřít. V igelitkách byla brambory, cibule, kuřecí stehna, pohanka ve slevě a tři jogurty pro Filipa Petříčka — výhradně bílé, bez cukru. V hlavě jsem už řešila, jestli zvládnu maso rozmrazit, nebo ho zase hodím na pánev jako zmrzlý kus a místo opečeného z toho bude dušená hmota.
Milan Krejčí stál ke dveřím zády, telefon si tiskl ramenem k uchu a v hrnku míchal svůj instantní kafe se třemi lžičkami cukru. Nádobí po sobě samozřejmě nemyl nikdy.
„Stejně se nic nedozví,“ pokračoval a hlučně usrkl. „Řeknu jí, že jsou to papíry k přepisu, ať to podepíše. Ona mi věří. Je dřevěná. Bez nálad, bez povahy. Bezplatná služka.“
Rozesmál se. Ten smích jsem znala až příliš dobře. Přesně takhle se řehtal s kamarády v garáži, zatímco já po jejich sešlostech drhla talíře. Stejně se smál i tehdy, když malý Filip Petříček spadl z kola, já běžela pro dezinfekci a Milan Krejčí jen postával opodál: „Co jančíš jak kvočna, ať se zvedne sám.“
V uších mi začalo hučet, jako když má člověku vyletět tlak. Prsty se mi zakously do uch igelitek tak silně, až mi celofán vyrýval do dlaní bílé rýhy. Pomalu jsem položila nákup na zem. Vytáhla jsem mobil a zapnula nahrávání.
Z kuchyně se dál ozývalo jeho mumlání. Milan Krejčí už s Radimem Kovářem probíral rybářské háčky a zítřejší výpravu k rybníku. Vždycky to dělal takhle: nejdřív vypustil jed a hned nato přešel k úplným hloupostem, jako by se vůbec nic nestalo. Jako bych opravdu byla kus dřeva.
Přiložila jsem telefon ke škvíře pootevřených dveří a vydržela tam stát, dokud se s Radimem Kovářem nerozloučil a neslíbil, že „ten obchod příští týden zapijou“.
Pak hovor ukončil, odkašlal si a v pantoflích odšoural k lednici. Nahrávání jsem vypnula, mobil zasunula do kapsy, sebrala tašky a tiše proklouzla kolem kuchyně do pokoje. Zavřela jsem za sebou a opřela se zády o futra.
Pod žebry mě pálil studený tlak; nevěděla jsem, jestli mám křičet, nebo výt jako zraněný pes. Čtyřiadvacet let manželství. Filip Petříček, škola, vysoká, Milanovy půjčky, které jsem splácela ze svých peněz na dovolenou. Jeho matka, kterou jsem třikrát týdně vozila do nemocnice až do její smrti. Jeho ponožky, kotlety a celé to nekonečné sloužení se ve mně najednou poskládaly do jednoho hořkého účtu.