Pohlédla jsem na Milana. Na ten jeho spokojený, samolibý výraz, jako by už měl všechno dávno vyřízené.
„Milane, vzpomínáš si, jak jsi dnes odpoledne telefonoval s Radimem Kovářem?“
Ztuhl. Úsměv mu z obličeje mizel pomalu, neochotně, jako špatně přilepená tapeta ze zdi.
„Cože? No… možná jo. A co má být?“
„Řekl jsi mu, že jsem dřevěná manželka. Že už máš kupce na můj byt. A že se o tom stejně nic nedozvím.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Jiří Zeman rozpačitě přešlápl z jedné nohy na druhou. Milan nejdřív zbledl, pak mu po tvářích naskákaly nepravidelné rudé skvrny.
„Co to meleš, Aleno?“ vyjel po mně, ale zvedla jsem ruku a zastavila ho.
„Nech toho. Slyšela jsem všechno. A nejen slyšela.“
Vytáhla jsem mobil a pustila nahrávku. Jeho hlas se rozlil po pokoji: „Moje žena je dřevěná… kupce na její byt už mám… věří mi… bezplatná hospodyně…“
Makléř couvl směrem ke dveřím.
„Pane Krejčí, o takových okolnostech jste mi nic neříkal.“
Milan na mě zíral, jako bych byla někdo úplně cizí.
„Ty sis mě nahrávala? Špehovala jsi mě?“ zasyčel.
„Stála jsem za dveřmi s taškami plnými nákupu, který jsem zaplatila ze své výplaty, aby ses ty, Filip Petříček a jeho přítelkyně měli čeho najíst. A ty jsi zatím prodával můj domov. Můj, Milane. Ne náš. Byt po mojí mámě.“
Udělal krok ke mně, ale já pokračovala klidně dál:
„A ještě něco. Dnes jsem byla na úřadě a zařídila jsem, aby se s bytem nedalo nijak nakládat bez mé osobní přítomnosti a souhlasu. Takže tvůj zájemce,“ kývla jsem směrem k Jiřímu Zemanovi, „si může hledat jinou nemovitost. Tahle už na prodej není.“
Makléř se začal sunout ke dveřím.
„Já raději půjdu. Pane Krejčí, ozveme se. Omlouvám se.“
A vzápětí vyklouzl ven.
Zůstali jsme sami. Milan stál uprostřed pokoje a lapal po dechu jako ryba vyhozená na břeh.
„Co jsi to udělala? Všechno jsi zničila! Měli jsme přece plány!“
„Ty jsi měl plány. Já měla důvěru. A tu jsi dneska rozšlapal. Říkal jsi mi dřevěná? Tak poslouchej, Milane. Dřevo umí hořet. A já právě dohořela.“
Sesunul se na pohovku a chytil si hlavu do dlaní.
„Aleno, promiň. Ujelo mi to. Nechtěl jsem. To Radim mě k tomu navedl…“
„Radim,“ uchechtla jsem se. „Jistě. Vždycky za to může někdo jiný. Nikdy ne ty. Ty, který jsi čtyřiadvacet let žil z mé práce, pil můj čaj, spal v mých peřinách a bral mě jako kus nábytku.“
Sundala jsem si prsten a položila ho na konferenční stolek.
„Zítra podávám žádost o rozvod. Byt zůstane mně, je to dědictví po mámě a ty na něj nemáš žádný nárok. Věci si sbalíš do týdne. Filipovi to vysvětlím sama, je dospělý.“
„Aleno…“
„Ne,“ přerušila jsem ho dřív, než stačil pokračovat.