„Není třeba. Ani si neumíš představit, jaká úleva to teď je. Poprvé po tolika letech nepřemýšlím, co mám honem uvařit k večeři. Myslím na to, že mám domov. A že mám taky sama sebe.“
Odešla jsem do ložnice a zavřela za sebou. Telefon krátce pípl. Psala mi kamarádka: „Tak co, jaký byl den?“
Chvíli jsem hleděla na displej a pak odepsala: „Výborný. Přestala jsem být dřevěná.“
Ráno jsem se probudila v sedm. Normálně bych už spěchala do kuchyně, abych Milanovi Krejčímu postavila vodu na čaj. Místo toho jsem se dlouze protáhla, přehodila přes sebe župan a šla si uvařit kávu. Jen pro sebe. Mletou, voňavou, se skořicí. Milan uznával jen rozpustnou. Já měla odjakživa ráda zrnkovou.
Vyšel z pokoje celý pomačkaný, s obličejem člověka, který špatně spal. Pohledem zavadil o džezvu v mé ruce.
„A pro mě?“
„Pro tebe, Milane, bude nejlepší začít shánět novou hospodyni. I dřevo někdy ožije.“
Napila jsem se. Káva pálila tak, až mi sevřela rty. Prsty se mi ještě třásly a hrnek mi lehce ťukl o zuby. Přesto to byla nejlahodnější káva, jakou jsem kdy pila. Protože jsem ji nepřipravila nikomu jinému. Jen sobě.
Vtom se ozval zvonek. Odložila jsem šálek a šla otevřít.
Za dveřmi stál Jiří Zeman, realitní makléř. Neměl s sebou aktovku, oblečený byl stejně jako včera, jen působil mnohem nejistěji.
„Promiňte, že přicházím tak brzy,“ začal opatrně. „Vlastně jsem chtěl… váš manžel se včera zmínil, že byt patří vám, ale já netušil souvislosti. Zkrátka bych vám rád nabídl své služby. Jako majitelce. Kdybyste se někdy rozhodla něco měnit, prodávat nebo kupovat, rád pomůžu. Poctivě. Bez skrytých háčků.“
Zůstala jsem stát mezi dveřmi a jen na něj hleděla. Z kuchyně se mezitím vyklonil Milan s tváří zkřivenou vztekem.
„Co tady děláš?“ vyštěkl.
„Pracuji,“ odpověděl Jiří Zeman klidně. „Mám teď novou klientku.“
Podal mi vizitku. Vzala jsem ji a chvíli obracela mezi prsty. Pak jsem se podívala na Milana, na jeho bezmocnou zuřivost, a potom zpátky na makléře s jeho profesionálním úsměvem.
„Víte, pane Zemane, promyslím si to. Ale ne dnes. Dnes mám jiné plány. Jdu si koupit kočku. A možná taky novou pánev.“
Makléř přikývl, slušně se rozloučil a odešel. Milan cosi nesrozumitelně zabručel a zmizel zpátky v pokoji.
Zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a rozesmála se. Potichu, skoro beze zvuku. Poprvé po dlouhých letech jsem se smála ráno ve vlastní předsíni.
Kávu jsem dopíjela už s úsměvem. A přemýšlela jsem, že kočka se bude jmenovat Marta. Po té, kterou jsme měli v dětství, dokud ji táta neodnesl sousedům, protože „byly chlupy po celém bytě“. Teď budu mít svou vlastní Martu. A nikdo mi nebude říkat, že pár chlupů je problém.