Jana Blažeková už dávno nevěřila hezkým větám, ale časům, prodlevám a drobným stopám, které po sobě lidé nechávají. Během let u protidrogového útvaru se naučila poznávat lež podle toho, jak dlouho člověk mlčí, kam uhýbá očima nebo kolikrát si během rozhovoru uhladí manžetu. Petr Zeman, manžel její dávné kamarádky Aleny Matoušekové, začal být podezřelý před třemi měsíci. Nebyl to šestý smysl. Spíš obyčejná, chladná matematika.
„Představ si, Jano, že pořád jezdí na služebky do Ostravy. Tvrdí, že tam rozjíždějí nové logistické centrum,“ míchala Alena cukr ve vychladlé kávě a nepřítomně hleděla z kuchyňského okna. „Vrací se úplně vyřízený, hned vleze do sprchy. Ani večeři nechce.“
Jana jen přikývla a ukládala si každý detail. Alena v tom viděla únavu oddaného manžela. Jana v tom poznávala učebnicové zahlazování stop. Po sprše z člověka neucítíte cizí parfém a vyčerpání je dokonalá výmluva, proč se v ložnici vyhnout nepříjemným otázkám.
„Petr byl přece vždycky workoholik,“ pronesla klidně, i když její modré oči už mezitím prohledávaly předsíň.
Na botníku ležela účtenka z automyčky, zřejmě vypadlá z Petrovy bundy. Jana po ní přejela pohledem: 19:45, kompletní čištění interiéru. Ostrava byla tři hodiny cesty. Pokud, jak tvrdil Aleně, vyrazil v sedm večer, nemohl být ve stejnou chvíli v automyčce. Znamenalo to jediné: nikam neodjel.
O týden později se Jana „náhodou“ objevila před administrativní budovou, kde měl Petr kancelář. Nesledovala ho. Prováděla průzkum terénu. V 18:15 vyšel Petr ven. Vedle něj kráčela mladá žena. Úzké kotníky, sebevědomé mikádo, věk sotva o něco vyšší než u dcery Jany a Aleny. Klaudie Pražáková.
Petr se choval jako amatér, který poprvé nese zakázaný balíček. Neustále se rozhlížel, a přitom tu dívku pevně svíral za loket. V každém jeho pohybu bylo cosi lepkavého, vítězoslavného. Otevřel jí dveře svého SUV a než obešel vůz k místu řidiče, rychle ji políbil do temene.
Jana si poznamenala čas: 18:22. Za pět minut Aleně dorazí zpráva: „Zdržím se na poradě, přijedu pozdě.“
Následující víkend se všichni sešli na chatě. Petr byl ve skvělé náladě. Naléval drahé víno, sypal z rukávu vtipy a objímal Alenu kolem ramen. Jana si však všímala, jak každou chvíli kontroluje telefon položený displejem dolů.
„Petře, jak je to vlastně s tím skladem v Ostravě?“ zeptala se nenuceně, zatímco krájela sýr. „Známý z celní správy mi říkal, že tam je teď všechno pozastavené.“
Petr na okamžik ztuhl. Víčko mu nepatrně cuklo, přesně tak, jak se to stává při kontrolní otázce. Klouby na prstech, jimiž svíral sklenku, zbělely.
„Tvůj známý se plete,“ odsekl a hlas mu klesl o půl tónu níž. „Máme tam speciální projekt. Důvěrné.“
„Rozumím,“ usmála se Jana. „Práce je svatá věc.“
Viděla, jak v něm narůstá vztek. Došlo mu, že se v něčem vrtá. Jenže netušil, že Jana už přes své kontakty požádala o výpis z jeho osobních účtů. A tam se objevilo něco zajímavého: během posledních dvou měsíců Petr převedl značnou částku, přibližně 500 000 Kč, na účet jakési společnosti Vektor s.r.o. Na papíře šlo o poradenské služby. Ve skutečnosti to vypadalo jako vyvádění společných peněz před spuštěním hlavního plánu.
V pondělí udeřil hrom přímo v Janině kanceláři. Přišla Alena. Obličej měla popelavý a ruce se jí třásly tak silně, že neudržela ani sklenici vody.
„Odchází, Jani…“ zašeptala. „Řekl, že potkal lásku. Řekl mi, že jsem vyschlá a že on potřebuje dýchat.“
„Co majetek?“ přešla Jana okamžitě do režimu výslechu.
„Tvrdí, že firma je na pokraji krachu. Prý je byt zastavený kvůli úvěru, který si vzal na ten projekt v Ostravě. Navrhuje, abychom se rozešli v klidu: mně nechá staré auto a chatu, on si vezme dluhy a odejde jen s jednou taškou.“
Jana ucítila, jak se jí uvnitř zvedá ledový vztek člověka zvyklého jednat v terénu. Petr nejenže opouštěl ženu. Pokoušel se provést nepřátelské převzetí vlastní rodiny.
„Aleno, teď mě dobře poslouchej,“ naklonila se k ní. „Zítra půjdeme k notáři. On si myslí, že podepíšeš souhlas s vypořádáním. Jenže neví, že už mám z rejstříku odpověď k tomu jeho Vektoru.“
Ten večer se Petr Zeman objevil u Jany Blažekové doma.