Už se ani nenamáhal hrát si na vlídného souseda. Zůstal stát mezi futry, z kabátu se mu linula směs drahého tabáku a bezostyšné jistoty člověka, který je přesvědčený, že na něj nikdo nemůže.
„Je o třicet let mladší!“ vyštěkl, sotva se Jana pokusila apelovat na jeho svědomí. „Mám na to nárok. Celý život jsem dřel, tak si snad zasloužím trochu radosti, ne ten nekonečný smutek s Alenou. Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není, Jano. Nebo si začnu vzpomínat, jak jsi odcházela ze služby. Tam to taky nebylo úplně čisté, že?“
Jana mu pohled neopětovala jako uražená žena. Dívala se na něj klidně, téměř pracovně. V jejích chrpově modrých očích nebyl strach ani ponížení, jen chladný zájem někoho, kdo si před obviněním naposledy měří člověka na druhé straně stolu.
„Petře, děláš chybu,“ pronesla tiše. „Myslíš si, že jsi lovec. Jenže v téhle věci jsi sotva stopa v mokrém písku.“
Rozesmál se, bouchl za sebou dveřmi a zmizel. O hodinu později Janě zazvonil telefon. Volali z téhož „archivu“, přes který si ověřovala vazby Klaudie Pražákové.
„Paní Blažeková? K tomu vašemu objektu se objevila zajímavá věc… Klaudie není jen milenka. Před třemi lety byla odsouzená. Podvod ve velkém rozsahu. A její ‚kurátor‘ je ten samý právník, který teď připravuje podklady k rozvodu vašeho Petra.“
Jana pomalu položila mobil na stůl. Past opravdu sklapla. Jenže ne kolem Aleny.
Petr Zeman se cítil jako vítěz, kterému se svět konečně uklonil. V jeho hlavě existovaly pouze dvě kategorie lidí: dravci a kořist. Alena Matoušeková, žena, s níž prožil třicet let, se během několika dnů změnila v nepotřebnou zátěž. Ani se už nesnažil maskovat, když se objevil doma pro další věci.
„Petře, vždyť jsi mi slíbil, že v září spolu pojedeme do lázní. Už jsem se dívala i na pobyt…“ Alena stála u dveří ložnice a nervózně žmoulala utěrku, kterou si přinesla z kuchyně.
„Zapomeň na to, Aleno. Září strávím u moře. S někým, kdo nemluví pořád o tlaku a slevách na prací prášek.“ Petr mrštil do kufru drahou koženou bundu. „A nekoukej na mě tak. Nechal jsem ti dost, abys neskončila na ulici. Chata čtyřicet kilometrů za městem, čerstvý vzduch, co víc chceš?“
Jana celý výjev sledovala z chodby pootevřenými dveřmi. Přijela si pro Alenu, aby ji odvezla k sobě. Její výraz zůstal nehybný a chladný. V kabelce měla zapnutý diktafon; tenhle malý „seminář sebeodhalení“ už se ukládal do paměti přístroje. Jako bývalá operativkyně věděla, že u soudu podle § 209 trestního zákoníku, tedy u podvodu, samotná nahrávka nemusí být hlavním důkazem. Při konfrontacích a psychologickém tlaku však podobné materiály mívají cenu zlata.
„Petře,“ ozvala se konečně a opřela se ramenem o zárubeň, „jsi si jistý, že ten Vektor je skutečně bezpečný přístav?“
Otočil se tak prudce, až mu v ruce zůstalo viset ramínko. Na zlomek vteřiny se mu tvář pokřivila, očima mu přeběhl stín podezření. Hned se ale ovládl.
„Zase tvoje otázky, Jano?“ procedil. „Řekl jsem ti, ať se do toho nemícháš. Tady nejsi nikdo. Jen kamarádka zkrachovalka s pochybnou minulostí. Tak si hraj se svými papírky a mně dej pokoj.“
„Papíry bývají různé,“ odpověděla Jana a vešla o krok dál do pokoje. „Třeba takové, které leží v archivu Vězeňské služby. Věděl jsi, že tvoje Klaudie není jen ‚láska života‘, ale zkušená sociální inženýrka? Skutečné příjmení nemá stejné jako na Instagramu. Figurovala v kauze vyvádění majetku v Liberci. Scénář byl pokaždé stejný: získat důvěru movitého muže, přesměrovat peníze přes nastrčené firmy a potom zmizet.“
Petr se zasmál, jenže ten zvuk byl krátký, suchý a prázdný. Začal příliš rychle mrkat, jako člověk, jehož mozek zoufale hledá větu, která by situaci obrátila.
„Nesmysl. Ty jen závidíš. Klaudie miluje mě, ne moje peníze. Všechno jsme si už vyjasnili. Zítra podepisuju poslední smlouvu s právníkem a pak budeme konečně volní.“
„Ten právník je také pozoruhodná postava,“ pokračovala Jana stejným klidným tónem. Tlačila na jediné místo, systematicky a bez slitování, jako při výslechu. „Ondřej Pavlíček, jestli se nepletu. Muž, který se během posledních pěti let zázračně objevoval u všech Klaudiiných ‚objektů‘. Ty si myslíš, že odvádíš peníze z rodiny. Ve skutečnosti jim je jen balíš do úhledného balíčku.“
Petr k ní přistoupil tak blízko, že ucítila jeho drahý parfém promíchaný s ostrým pachem adrenalinu.
„Jestli Aleně cekneš jediné slovo o Vektoru nebo o těch dokumentech, rozdrtím tě. Mám kontakty hodně vysoko, to přece víš.“