„…a ty to moc dobře víš. Tvoje kariéra u protidrogové centrály neskončila jen tak pro nic za nic. Chceš, abychom vytáhli staré spisy?“
„Moje spisy jsou čisté, Petře,“ odpověděla Jana Blažeková a neuhnula pohledem ani o milimetr. „Zato na tebe už je připravená past. Byt jsi přece zastavil přes nastrčenou osobu, že? S úrokem čtyřiadvacet procent ročně. A smlouvu o půjčce jste antidatovali. Podle občanského zákoníku je to krásný příklad obcházení zákona. A pokud se prokáže záměr, dostáváme se rovnou k podvodu.“
Alena Matoušeková vydala tlumený výkřik a přitiskla si dlaň k ústům. Nerozuměla všem právnickým výrazům, které létaly vzduchem jako nože, ale jedno cítila naprosto jasně: za jejími zády se neřešil rozvod. Probíhala tam válka.
Petr ztratil nervy. Prudce natáhl ruku a sevřel Janě rameno. Jenže ona zareagovala dřív, než stačil přitlačit. Pohyb měla krátký, přesný a chladný, jako by se v ní probudil dávno nacvičený reflex. Zachytila jeho zápěstí, přetočila mu paži a bolestivým zámkem ho srazila níž. Podnikatel zasténal a klesl na kolena.
„Ruce k sobě, Petře,“ zašeptala mu těsně u ucha. „Určitě nestojíš o to, aby sem přijela policie a sepsala napadení. To by ti ten tvůj elegantní odchod na svobodu dost zkomplikovalo.“
Vytrhl se jí a začal si třít zápěstí. Po tváři mu vystoupily rudé skvrny.
„Vypadni z mého bytu!“ zařval. „Obě dvě ven! Zítra v deset u notáře. Jestli nepřijdete, Alena skončí na ulici soudní cestou. Vyškrtnu ji jako bývalého člena domácnosti dřív, než se stačí vzpamatovat.“
Jana odvedla vzlykající Alenu z bytu. Venku je udeřil ledový vítr, ostrý a nepříjemný jako šlehnutí prutem.
„Jano, co to s ním je? Proč to dělá?“ Alena se jí doslova zavěsila do paže, jako by se bála, že se bez opory sesype na chodník.
„On už nic sám nedělá,“ řekla Jana tiše. „Jen hraje roli, kterou mu napsali jiní. Jenomže zapomněl, že v téhle partii sedí u šachovnice ještě někdo. A ten někdo vidí všechny figurky.“
Usadila přítelkyni do auta. V hlavě jí už mezitím zapadaly jednotlivé díly plánu na své místo. Nešlo o záchranu manželství. Tam nebylo co zachraňovat. Potřebovala jediné: zajistit důkazy, upevnit je tak, aby nešly zpochybnit, a dovést celou věc do závěrečné fáze.
Vytáhla telefon a vytočila číslo.
„Michale? Tady Jana. Pamatuješ, jak jsi říkal, že mi jednou splatíš laskavost za tu kauzu s pašováním? Ten čas právě nastal. Potřebuju operativní pomoc. Zítra v deset dopoledne u notáře na Masarykově ulici má proběhnout převod majetku. Bylo by dobré zařídit nenápadnou kontrolu listin v rámci monitoringu podezřelých transakcí. Ano, subjekt si myslí, že má všechno pod kontrolou. Ne, žádné krytí nepotřebuju. Budu uvnitř.“
Zvedla oči ke zpětnému zrcátku. Dívala se na ni žena s namodrale černými vlasy a pohledem studeným jako kov. Žena, která Petrovi Zemanovi nevěstila vůbec nic dobrého.
Poslední tah byl určen. Zítra měl Petr podepsat dokumenty, o nichž se domníval, že mu přinesou peníze i svobodu. Jana však věděla, že v tom archivu, který mu jen tak mimochodem připomněla, leží drobné potvrzení. Na první pohled bezvýznamný papír. Ve skutečnosti listina, která z jeho právníka dělala spolupachatele a z jeho „lásky“ hlavní důkazní předmět.
Zbývala ještě jediná slabina. Alena se mohla na poslední chvíli zlomit.
„Aleno, věříš mi?“ Jana se na ni podívala přímo.
„Věřím…“ vydechla přítelkyně mezi vzlyky.
„Tak zítra, ať řeknu cokoliv, budeš mlčet a jen přikývneš. Nejdem k rozvodu. Jdeme na operativní experiment.“
Notářská kancelář je druhý den přivítala pachem úředních šanonů, čerstvě potištěného papíru a studeného klimatizovaného vzduchu. Petr už seděl v koženém křesle s nohou přehozenou přes koleno, sebejistý až k nevolnosti. Vedle něj zaujal místo Ondřej Pavlíček, jeho právník, hladce oholený, v perfektním trojdílném obleku, s výrazem člověka, který se v podobných konstrukcích pohyboval jako ryba ve vodě. Klaudie Pražáková čekala na chodbě a s okázalou lhostejností si prohlížela nehty.
„Máte zpoždění, dámy. A čas jsou peníze,“ poznamenal Petr a jen letmo přejel Janu pohledem. V očích mu problesklo pobavené pohrdání. „Aleno, sedni si. Podepíšeš papíry a budeš volná. Chata, auto a k tomu sto dvacet pět tisíc korun jako kompenzace. Moje poslední nabídka.“
Alena, bledá a ztrhaná, se otočila k Janě. Ta sotva znatelně kývla. Její modré oči teď připomínaly arktický led. Nepozorovala místnost jen očima. Mapovala ji, hodnotila a skládala si každou maličkost do celku. V 10:05 vstoupil do kanceláře Michal Válek v civilu, ale s držením těla, které neschováte ani pod obyčejným svetrem z výprodeje.
„Okamžik,“ pronesla Jana a položila dlaň na návrh smlouvy, který už Ondřej Pavlíček přisunul Aleně k podpisu. „Než moje přítelkyně připojí podpis pod tenhle bezcenný kus papíru, ráda bych si ujasnila jednu věc. Petře Zemane, v dokumentech uvádíte, že společnost Vektor s.r.o. vystupuje jako váš věřitel.“