„Věděl jste ovšem, že jednatel téhle společnosti, pan Radovan Rychlý, právě teď vypovídá v rámci prověřování podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti?“
Petr Zeman se zadrhl, jako by mu v krku uvízl vzduch. Ondřej Pavlíček naopak nehnul ani brvou; jen prsty sevřel pero o něco pevněji.
„Jano, to je nesmysl,“ procedil Petr. „Jaké praní peněz? Jde o naprosto běžnou podnikatelskou půjčku.“
„Běžná půjčka se nevede přes nastrčenou firmu, založenou před třemi měsíci ženou, po níž bylo v jiném kraji vyhlášeno celostátní pátrání,“ odvětila Jana Blažeková a z desek vytáhla právě ten výpis z archivu. „Klaudie Pražáková, vaše inspirativní múza, použila téměř totožný postup už před třemi lety v Liberci. A pan Pavlíček jí tehdy dělal právního zástupce. Pozoruhodná shoda okolností, nemyslíte?“
Místností se rozlilo dusivé ticho, těžké jako mokrá přikrývka. Petr pomalu otočil hlavu ke svému advokátovi. Ondřej hleděl před sebe a jeho tvář ztuhla do nehybné, dokonale vycvičené masky.
„Petře, lže,“ ozval se Pavlíček tiše, ale v jeho hlase zazněl kov. „Podepište to. Je to jen zastrašování. Nemá k ničemu oprávnění.“
„Já opravdu ne,“ připustila Jana a kývla směrem k Michalu Válkovi. „Ale podplukovník z útvaru pro odhalování hospodářské kriminality už ano. Michale, ukaž jim příkaz k zajištění dokumentace k téhle transakci.“
Petr upřel oči na muže, který vstoupil do kanceláře, a v jeho pohledu se začalo rozhořívat poznání. Nebyl hloupý. Jen to byl ješitný hazardér, který si příliš dlouho myslel, že mu u stolu nemůže nikdo sebrat karty. Pohlédl na Janu, potom na Alenu Matoušekovou, která seděla v křesle a křečovitě svírala opěrky.
„Ty… ty jsi o tom věděla?“ vypravil ze sebe chraplavě, ale díval se přitom na Janu.
„Já jsem tam, kde ty viděl začátek nového života, viděla skutkovou podstatu trestného činu,“ pronesla ostře. „Chtěl jsi vlastní ženu vystrčit na ulici s pár drobnými v kapse, Petře. Podvod, odstavec čtvrtý. Jednání ve skupině po předchozí domluvě.“
V tu chvíli se dveře kanceláře prudce rozletěly. Dovnitř vpadla Klaudie Pražáková, tvář zkřivenou vztekem.
„Petře, co to má sakra znamenat? Proč jsou tady policajti? Jedeme pryč!“ vyštěkla a chytila ho za rukáv.
Petr její ruku setřásl tak prudce, jako by se ho dotkla jedovatá zmije.
„Je o třicet let mladší!“ zopakovala Jana větu, kterou od něj slyšela den předtím. Teď však nezněla jako chlubení, ale jako rozsudek. „Jenže není mladší kvůli tobě, Petře. Je mladší proto, aby dokázala rychleji utéct, až to na tebe spadne.“
Petr se sesunul zpátky na židli. Na čele mu vyrazily velké kapky potu. Všechna jeho nabubřelost, drahý parfém i jistota výjimečného muže se rozplynuly během několika vteřin. Zůstal po nich jen vystrašený člověk, který náhle pochopil, že nikdy nebyl lovcem. Byl návnadou.
Ondřej Pavlíček jako první přijal, že partie skončila. Beze slova položil ruce na stůl. Klaudie ustoupila do rohu a její vyzývavý krátký sestřih už nepůsobil módně ani drze. Připomínala zahnaného potkana. A Petr… Petr se díval na Alenu. V jeho očích nebyla lítost. Jen syrový živočišný strach z budoucnosti, ve které nebudou účty, ostrovy ani Klaudie, ale šedé zdi a výslechové místnosti. Došlo mu, že jeho „volný odchod“ se navždy zavřel přesně ve chvíli, kdy si usmyslel, že třicet let věrnosti je odpad určený k vyhození.
Jana Blažeková stála na schodech před notářskou kanceláří a zhluboka vdechovala prašný městský vzduch. Dívala se, jak Alena nastupuje do auta. Byla tichá, stále zlomená tím, co se stalo, ale tentokrát už nestála bezbranná. Právo bylo konečně na její straně.
Jana věděla, že ji nečeká jednoduchá cesta. Před Alenou ležely měsíce soudních tahanic o každou korunu, o každý podíl, o každou akcii společného podnikání. Jenže ta největší past už sklapla. Hlavní slepá ulička případu byla uzavřená.
Když sklopila oči ke svým rukám, všimla si, že se jí nepatrně třesou. Profesní otupělost člověka neochrání před tím, jak odporně se někdy dokáže projevit lidská povaha. Jana si byla jistá, že Petr Alenu nikdy doopravdy nemiloval. Miloval pohodlí, které mu poskytovala. A když podle něj zestárlo, rozhodl se vyměnit ho za novější model. Jen si nevšiml, že k tomu modelu patří i pouta.
Svět se nestal čistším jen proto, že dnes zastavila jednoho zpupného podnikatele a dvojici podvodníků. Přesto, když později v zrcátku auta sledovala, jak se budova kanceláře zmenšuje za ní, cítila chladné uspokojení. Udělala, co měla. „Já odplatím“ — a tahle odplata byla zaznamenána přesně podle všech pravidel.