To číslo poznala okamžitě. Poznávala ho pořád — i po deseti letech manželství, po měsíci od rozvodu a po všech těch dnech, kdy se učila necuknout při každém pípnutí telefonu. Na displeji se rozsvítilo: „Pavel.“ Lucii se v tu chvíli zvedl žaludek až někam ke krku. Nebyl to strach. Byla to zuřivost, která za poslední měsíc nenašla kudy ven a jen se jí pod žebry usadila jako těžký kámen.
Stiskla zelené tlačítko dřív, než si to stačila rozmyslet. Chyba.
„Máma říká, že jí už před týdnem přišly složenky za byt. Proč jsi to nezaplatila?“ ozval se hlas jejího bývalého muže. Zněl, jako by spolu ještě včera seděli u snídaně a mezi nimi se vůbec nic nestalo. Stejné samozřejmé podráždění, jaké míval, když zapomněla koupit jeho oblíbený jogurt nebo nastavila na pračce jiný program.
Lucie zůstala stát u okna své nové garsonky, za kterou platila nesmyslný nájem z peněz, jež jí zbyly po prodeji starého auta. Na parapetu se krčil hubený fíkus — jediná věc, kterou si ze společného bytu odnesla kromě dokladů a dvou tašek oblečení.
„Haló?“ vyštěkl Pavel netrpělivě. „Slyšíš mě vůbec? Víš přece, že má malý důchod.“
Věděla to. Vždycky to věděla. Tchyně, Růžena, pobírala směšně nízký důchod, trápil ji tlak a artróza a žila sama v paneláku na kraji města. A celých osm let, kdy byla Lucie vdaná, to byla právě ona, kdo hlídal její platby, sháněl léky, myl okna, vozil ji k lékaři, zařizoval výměnu plynové trubky, hádal se se správcem domu a celé hodiny poslouchal vyprávění o tom, jaké to bývalo za mlada a jak je dnes všechno špatně.
Nedělala to proto, že by Růženu milovala. Dělala to z povinnosti. Protože Pavel býval v práci dlouho, protože „tebe to přece nezabije“, protože „je to teď vlastně i tvoje máma“. Tu poslední větu měl nejradši. Tvoje máma. Jako by se Růžena mohla stát její rodinou pouhým lusknutím prstů.
Jenže na matrice, když se rozváděli, se to pomyslné lusknutí ozvalo znovu — tentokrát opačným směrem. Pouto zmizelo. Jako by nikdy neexistovalo.
„Takže jsi to nezaplatila,“ zopakoval Pavel a v jeho hlase zazvonil tvrdý kov. „A v sobotu jsi nepřijela. Bez nákupu, bez peněz na léky. Máma na tebe čekala.“
Lucie se najednou usmála. Poprvé za celý měsíc. Byl to úsměv křivý, zlostný a skoro děsivý.
„A ještě,“ pokračoval, protože se právě dostával do ráže, „okna má taky špinavá, bude je potřeba umýt.“