Anebo už vytáčel číslo své mladé ženy a poprvé v životě se chystal požádat ji o něco složitějšího než: „Vyber, kam pojedeme o víkendu.“
Lucie postavila vodu na čaj. Když byl hotový, nalila si hrnek, ze skříňky vytáhla sušenky — přesně ty, které měla nejradši — a usadila se na parapet vedle fíkusu.
Konvice ještě doznívala tichým pískáním. Za oknem se na špinavý asfalt snášel jarní sníh a z rádia někdo klidným hlasem oznamoval, že zítra má přijít oteplení.
Přemýšlela, jak zvláštně jsou lidé nastavení. Osm let pro Pavla neexistovala jako samostatný člověk, spíš jako součást jeho pohodlného života. Položka „manželka“: uvařit, uklidit, postarat se o jeho matku, pohlídat výdaje, na všechno přikývnout a moc se neptat. Stačilo však, aby vypověděla jedinou službu, a celý jeho pečlivě zaběhnutý mechanismus se začal sypat. Nevolal proto, že by mu chyběla. Ani proto, že by konečně pochopil, co provedl. Volal, protože se porouchala samoobsluha, která dosud fungovala zadarmo.
Dopila čaj a sáhla po telefonu. V podpůrné skupině pro rozvedené ženy, kam ji kdysi přidala kamarádka Eva, napsala jen pár řádků: „Dnes jsem bývalému řekla, že jeho matka je jeho starost. Poprvé po mnoha letech. Mám pocit, jako bych si sundala korzet, ve kterém jsem celou dobu i spala.“
Odpovědi se začaly objevovat okamžitě. „Jsi skvělá!“ „Tomu říkám hranice.“ „Tolik bych chtěla mít tvoji odvahu.“ „Já svému ex pořád posílám peníze na jeho kocoura, stydím se to vůbec napsat.“
Lucie se tentokrát usmála doopravdy. Pohladila listy fíkusu a v duchu mu slíbila, že hned zítra dostane pořádný květináč i hnojivo.
Telefon se znovu roztřásl. Pavel. Bez rozmýšlení hovor odmítla. Zavolal podruhé — položila to. Třetí pokus dopadl stejně.
Po chvíli přišla zpráva: „Lucie, vždyť přece chápeš, že tohle sám nezvládnu. Chodím do práce. Ty sis s ní vždycky rozuměla líp. Co kdybys jezdila v sobotu? Budu ti za to posílat peníze. Kolik chceš?“
Četla ta slova jednou, podruhé, potřetí. Před očima se jí vybavil promrzlý autobus, těžké tašky zařezávající se do prstů, cizí okna umývaná v průvanu a věčné poznámky, že by se mohla snažit víc. Viděla Pavla, jak pošle tři tisíce a bude přesvědčený, že si tím koupil nejen její čas, ale i právo na celý její život.
Odpověděla jediným slovem: „Ne.“
A pak jeho číslo zablokovala.
Večer se ozvala její vlastní máma, žijící osm set kilometrů daleko.