Vždyť je jaro. Sama víš, že ruce už nezvedne výš než k ramenům. Vždycky jsi jí je myla ty. Proč mlčíš?
Lucie stočila pohled k fíkusu. Rostlina působila bídně, jako by se i ona sotva držela při životě, ale aspoň po nikom nechtěla, aby jí leštil skla.
„Pavle,“ ozvala se tiše. „Jsi si jistý, že chceš slyšet, co ti teď řeknu?“
„Cože?“ zarazil se. „O čem to mluvíš?“
„Vzpomínáš si, proč ses se mnou rozvedl?“ zeptala se Lucie a její hlas se najednou podivně zklidnil, skoro zněl něžně. „Řekl jsi mi, že jsem zestárla, jsem unavená a nudná. Že potřebuješ mladší ženu, která se umí radovat ze života.“
Na druhém konci zavládlo ticho. Pavel se očividně zasekl.
„To s tím nijak nesouvisí,“ zamumlal po chvíli neochotně. „Bavíme se o mámě.“
„Přesně tak,“ přikývla Lucie, přestože ji nemohl vidět. „O tvojí mámě. Chtěl jsi mladší manželku, tak ať vám teď účty platí ona. Ať nakupuje, nosí léky a myje okna. Odteď je tvoje matka tvoje starost. Tvoje, Pavle. Ne moje.“
„Ty ses snad pomátla?“ vyletěl mu hlas do nepřirozeně vysoké polohy. „Jaká mladší manželka? Rozešli jsme se proto, že jsi mě denně sekýrovala! A máma s tím nemá vůbec nic společného!“
Lucie se zasmála. Nebyl to hysterický smích ani hořký výbuch. Spíš smích člověka, který právě zjistil, že už ho to nebolí.
„Odešel jsi za Annou z účtárny,“ začala klidně vypočítávat. „Je jí šestadvacet, barví si vlasy narůžovo a pije smoothie. Minulý týden jsi dával na internet vaše fotky z restaurace. A mamince jsi ji ještě nepředstavil, viď?“
Mlčení ve sluchátku řeklo víc než jakákoli odpověď.
„Takže,“ pokračovala Lucie, „nastal čas to napravit. Vezmi svou novou mladou ženu k mamince. Ať si udělá představu, co všechno je potřeba. Složenky a vyúčtování leží v kuchyni v levé zásuvce stolu, je jich tam asi šest. Léky: ráno na tlak, večer na klouby a jednou za tři měsíce injekční kúra, ona ví jaká. Nákup: tvaroh, kefír, pohanka, kuře, vepřové ne, je jí po něm těžko. Okna se myjí jednou měsíčně, nejlíp hadrem na dlouhé tyči. A ještě něco — má ráda, když jí někdo nahlas čte staré detektivky. Povinné to není, ale bude za to vděčná. Hodně štěstí, Pavle.“
„Ty…“ začal, jenže Lucie už hovor ukončila.
Ještě několik vteřin hleděla na zhaslý displej. Čekala, že zavolá znovu. Že začne řvát. Že jí pošle desítky zpráv plných výčitek, nadávek a výhrůžek. Jenže telefon zůstal tichý. Nejspíš zůstal zaskočený.