Tu neviděla už celé dva roky. Vždycky se našel důvod: Růžena potřebovala dohled, Pavel nerad snášel, když Lucie odjížděla na delší dobu. Máma se jen tiše zeptala, jak se jí žije. A Lucie se poprvé po mnoha týdnech rozplakala. Pak ze sebe vysypala všechno.
„Přijeď, holčičko,“ řekla máma. „Zůstaneš, jak dlouho bude potřeba. Gauč rozložím a čaj mám doma vždycky.“
„A když to nebude jen na chvíli?“ vzlykla Lucie.
„Tak to nebude jen na chvíli.“
Lucii napadlo, že takovou větu jí snad ještě nikdo neřekl. Ne: musíš. Ne: jak jsi to mohla dopustit. Jen prosté: přijeď. A zůstaň, dokud budeš potřebovat.
Ještě ten večer si koupila jízdenku. V práci si vyzvedla krabici se sešity, svůj hrnek a složku s nezaplacenými účty. Nebyly všechny Růženiny. Některé zůstaly po společném životě s Pavlem. Rozhodla se, že na ně přijde řada později.
Vlak měl odjíždět v sedm ráno. Fíkus opatrně zasunula do velké tašky a do ruky vzala tu starou cestovní kabelu, se kterou před deseti lety do toho města přijela. Tehdy byla mladá, zamilovaná a naprosto přesvědčená, že rodina znamená navždy.
Na nástupišti štípal mráz. Aspoň už nesněžilo.
Usadila se k oknu, nasadila si sluchátka a pustila písničku, kterou neslyšela od studií. A najednou ucítila, že ten těžký kámen pod žebry se pomalu, opravdu pomalu začíná drolit na prach.
Třetí den se ozvala Růžena. Volala z cizího čísla.
„Lucinko,“ třásl se jí hlas, „Pavel mi řekl, že už spolu nejste. To je pravda? A kdo mi teď bude nosit léky? A ta okna… vždyť ty jsi je vždycky umývala…“
Lucie zavřela oči. Nadechla se. Potom vydechla.
„Paní Růženo,“ pronesla klidně, tak jemně, jak to uměla jen ona, „váš syn se jmenuje Pavel. A má teď mladou manželku. Zavolejte jí.“
Potom hovor ukončila.
Do kupé vešla průvodčí a požádala ji o jízdenku. Lucie ji podala. Žena si všimla fíkusu, koutky úst se jí zvedly.
„Pěkná rostlina. Jen by chtěla přesadit. A zalévat opatrně, po troškách.“
„Já vím,“ přikývla Lucie. „Teď už to vím.“
Vlak se dal do pohybu. Město za sklem začalo couvat: šedé paneláky, nákupní centra, zastávky autobusů. Tam někde zůstaly cizí účty, cizí okna, cizí matka, cizí muž i cizí život, který tak dlouho považovala za svůj.
Před ní byl rozkládací gauč, mámin čaj a právo mýt už jen vlastní okna. Anebo je neumýt vůbec.