Když jsem zaslechla, jak manželova sestra plánuje, že mě vystrnadí z bytu, připravila jsem jí překvapení, které nečekala.
Jana Nováková naházela špinavé talíře do myčky a spustila krátký program. Páteční večeře se opravdu povedla. Petr si houbový koláč nabíral s takovou chutí, až ji to skoro dojalo. Dokonce i Lucie Nováková, která nad Janiným vařením obvykle ohrnovala nos a potají jí říkala „ta přechytralá panička“, snědla dva kusy.
„Já jdu do sprchy,“ zavolal Petr z chodby. „Zítra mám s klukama zápas, potřebuju se pořádně vyspat.“
„Jasně, běž,“ odpověděla Jana a dál otírala kuchyňskou linku.
Lucie seděla v obýváku, zabořená do telefonu. Přijela předchozí večer, samozřejmě bez ohlášení, jak měla ve zvyku. Přitáhla několik tašek, kyselý výraz a oznámila, že se jen „na víkend zastaví“.
Jana se objevila ve dveřích.
„Dáš si čaj?“
„Ne,“ odsekla Lucie, aniž zvedla oči od displeje.
Jana jen pokrčila rameny. Za tři roky manželství už se naučila, že na švagřiny jedovatosti je nejlepší nereagovat. Petr ji pokaždé uklidňoval stejnými slovy: „Lucinka je prostě pichlavá, ale rychle ji to přejde. Neber si to osobně.“
Z koupelny se ozývalo šumění vody. Jana postavila konvici a natáhla se do horní skříňky pro svůj oblíbený hrnek. Právě v té chvíli k ní z obýváku dolehlo Luciino tlumené mluvení.
„Mami, jak se máš? Jo, jsem u nich… Ne, zase uvařila nějakou pitomost… Poslouchej, mluvila jsem s právníkem.“
Jana zůstala stát s hrnkem v ruce. Lucie sice ztišila hlas téměř do šepotu, jenže v klidném bytě bylo z kuchyně slyšet každé slovo.
„Ano, přes soud by to šlo… Protože byt babička odkázala na Petra, ne na ně oba… Ne, ta husa vůbec netuší, že se dá odhlásit… A Petr podepíše cokoli, když se na něj správně zatlačí…“
Hrnek Janě vyklouzl z prstů. Dopadl na podlahu a rozletěl se na střepy s ostrým třeskem.
„Co se stalo?“ ozvala se Lucie okamžitě mnohem hlasitěji.
„Upadl mi hrnek,“ dostala ze sebe Jana, zatímco se jí uvnitř sevřel žaludek ledovým strachem.
Byt. Jejich třípokojový byt v centru, kde s Petrem už tři roky žili. Babička ho tehdy darovala s úsměvem a říkala: „Pro mladé.“ A teď ji z něj tahle zmije hodlala vyštípat?
Lucie se objevila ve dveřích kuchyně a sjela ji pohrdavým pohledem.
„Ty jsi vážně nešikovná. Pořád ti něco padá z rukou.“
„Promiň, zamyslela jsem se,“ sklonila se Jana ke střepům a byla vděčná, že jí švagrová nevidí do tváře.
„Neroznášej to všude. Vezmi si lopatku.“
Jana poslušně vytáhla smetáček s lopatkou. Prsty se jí třásly tak silně, že je sotva udržela.
„Co je? Proč se klepeš?“ přimhouřila Lucie oči. „Spadl ti hrnek, no. Žádná tragédie.“
„Jen jsem se lekla,“ zalhala Jana.
„Jistě. Naše malá nervózní chudinka,“ procedila Lucie mezi zuby a vrátila se do obýváku.
Janě se v hlavě znovu a znovu ozývala jediná myšlenka: Chtějí mě vyhodit. Z mého vlastního domova. Kvůli tomu sem Lucie přijela.
V tu chvíli vyšel z koupelny Petr, svěží, rozcuchaný a spokojeně si pobrukoval.
„Aha, rozbil se hrnek?“ usmál se. „To nic, koupíme nový.“
„Jo,“ přinutila se Jana k úsměvu.
Petr ji políbil do vlasů a zmizel v ložnici.
Tu noc Jana nezamhouřila oka. Petr vedle ní klidně oddechoval, zatímco ona ležela na zádech, hleděla do stropu a přemítala. Má mu to říct? Jenže svou sestru zbožňuje a pokaždé se jí zastane. Má zavolat tchyni? Ta přece stojí při Lucii a vůči Janě se vždy chovala chladně, i když se to snažila maskovat.
Musím něco udělat sama, rozhodla se nad ránem. Jenže co?
Ráno vyskočila z postele jako první a po špičkách se vytratila do kuchyně. Ruce se jí chvěly tak, že si při přípravě kávy dvakrát nalila vedle.
„Klid,“ zašeptala si. „Přemýšlej.“
Pak jí pohled padl na vizitku přichycenou magnetem na lednici. Patřila právníkovi. Pavel Svoboda byl přesně ten člověk, na kterého se teď Jana musela obrátit.