„Nenechám se vystrnadit z domova, který jsem tři roky považovala za svůj,“ pokračovala pevným hlasem. „Dala jsem do něj peníze, čas i vlastní práci.“
Petr znovu sklopil oči k dokumentům a pak prudce vzhlédl.
„Počkejte… Lucie, mami, je to pravda? Opravdu jste něco takového plánovaly?“
Marie Nováková se nervózně zasmála.
„Petříku, prosím tě, jaképak plány. Jen jsme si povídaly…“
„O čem přesně?“ vstoupila jí do řeči Jana. „O tom, jak obejít vlastního syna a připravit mě o všechno?“
„Takhle s mojí matkou mluvit nebudeš!“ vybuchla Lucie.
„A ty se zase nebudeš potají snažit dostat mě z bytu, který je i mým domovem!“ zvýšila hlas Jana.
„Dost!“ Petr udeřil dlaní do stolu, až se hrnky rozechvěly. „Lucie, chci slyšet pravdu. Je to tak?“
Lucie sevřela rty do úzké čárky.
„Chtěly jsme jen chránit tvoje zájmy. Nikdo přece neví, co se může stát…“
„Co tím myslíš, že nikdo neví?“ Petr zrudl rozčilením. „S Janou jsem tři roky. Ten byt jsme opravovali spolu, nábytek jsme pořizovali spolu, všechno jsme budovali společně!“
„Synku, byt patřil babičce,“ ozvala se Marie. „Ona ho přece odkázala tobě. Ne vám oběma.“
„No a?“ Petr vyskočil ze židle. „To vám dává právo rozhodovat za mými zády o mém majetku a o mém manželství?“
Karel Novák, který dosud mlčky sledoval celou scénu, pomalu zavrtěl hlavou.
„Marie, Lucie… co to vyvádíte? Petr má pravdu. Tohle bylo podlé.“
„Tati, ty tomu nerozumíš!“ rozhodila Lucie rukama. „A co když se rozvedou? Ona si potom vezme půlku bytu!“
Petr se na ni zadíval tak chladně, až Lucie ztuhla.
„Takže ty už sis v hlavě připravovala náš rozvod?“
Zarazila se. Slova jí uvízla v krku. V místnosti se rozhostilo ticho, těžké a nepříjemné.
Jana pomalu zasunula všechny listiny zpátky do složky.
„Víte co? Já už jsem udělala, co bylo potřeba. Podala jsem návrh na určení svého podílu na bytě jako na majetku nabytém společným úsilím. S ohledem na mé investice jde minimálně o třicet procent. Jestli chcete válku, dobře. Ale svého dílu se nevzdám.“
„Jani…“ Petr si promnul spánky. „Proč jsi mi to neřekla hned?“
Hořce se pousmála.
„Věřil bys mi? Vždyť pořád opakuješ, že by tě Lucie nikdy nepodrazila.“
Petr se podíval na sestru a potom na matku, jako by je viděl poprvé v životě.
„Prosím vás, odejděte,“ řekl tiše. „Obě. Hned.“
„Petříku!“ vyhrkla pohoršeně Marie.
„Řekl jsem, odejděte!“ zopakoval už mnohem tvrději. „Potřebuju mluvit se svou ženou.“
Lucie popadla kabelku, aniž by se na Janu podívala, a vyřítila se z bytu. Marie vstala pomalu, s uraženou důstojností. Ještě na snachu vrhla ledový pohled a potom zamířila za dcerou. Karel se zastavil ve dveřích.
„Promiň, synku,“ pronesl unaveně. „Netušil jsem, co mají v úmyslu.“
Když za nimi zaklaply dveře, Petr si sedl naproti Janě. Několik vteřin mlčel.
„Odpusť mi,“ řekl nakonec. „Nikdy by mě nenapadlo, že jsou něčeho takového schopné.“
„A mě nenapadlo, že se jednou budu muset bránit před tvojí vlastní rodinou,“ odpověděla tiše.
O měsíc později bylo všechno vyřešené i úředně. Jana se stala spoluvlastnicí bytu. Její podíl nakonec činil čtyřicet procent. Petr na tom trval sám, přestože právník původně doporučoval méně.
Lucie se u nich už neukázala. Bratrovi občas zavolala, ale na Janu se nikdy nezeptala. Marie Nováková se při setkáních chovala zdvořile, avšak chladně. Rodinné večeře od té doby probíhaly v napjaté atmosféře, kde každé slovo znělo opatrněji než dřív.
Jednoho večera Petr Janu objal kolem ramen.
„Víš,“ řekl tiše, „jsem rád, že jsi byla silnější a chytřejší než ony. A že ses nenechala oklamat.“
Jana se pousmála.
„Jen jsem pochopila, že za mě nikdo bojovat nebude. Jen já sama.“ Krátce se na něj podívala. „Dokonce ani ty ne.“
Petr ji políbil na čelo.
„Už se to nestane. Slibuju.“
Jana přikývla. Poprvé po dlouhé době se nebála, že by mohla přijít o střechu nad hlavou. A věděla naprosto přesně, že už nikdy nikomu nedovolí, aby za jejími zády rozhodoval o jejím životě. Ani tchyni. Ani švagrové. A dokonce ani manželovi.
Odteď už jen ona sama.