„Kde se couráš, Lenko?“ Petrův hlas zněl, jako bych se nevracela z práce nacpaným autobusem, ale právě prohrála v kartách náš byt. „Před půlhodinou jsem ti říkal, ať se stavíš v bance a pošleš mámě peníze.“
„Jsem dvanáct hodin na nohou,“ odpověděla jsem a ramenem si přidržovala tašku s kuřetem, chlebem a pracím práškem. „Banka už má zavřeno. Psala jsem ti to už v poledne.“
„Tak jsi na to měla myslet dřív. Má vysoký tlak, potřebuje léky, a ty jako obvykle řešíš jenom sebe.“
„Nevšiml sis, že tvoje matka má tlak vždycky přesně v den, kdy mi přijde výplata?“
Ve sluchátku se rozhostilo krátké, nepříjemné ticho.
„Nezačínej,“ procedil mezi zuby. „Promluvíme si doma. A kup zakysanou smetanu. Pořádnou, ne tu vodu za deset korun.“
„Už jsem z obchodu venku.“
„Tak se vrať.“
„Ne.“
„Co znamená ne?“
„Znamená to, že dneska smetana nebude. Přežijete to.“
Ukončila jsem hovor a hned jsem ucítila, jak se mi v hrudi zvedá známá tíha. Nebyl to ani strach. Spíš únava. Hustá, lepkavá, jako vychladlá krupicová kaše ze školky. Ten stav, kdy už se člověk ani nedokáže rozčilovat. Jen přesně ví, že otevře dveře a znovu se na něj vyvalí všechno, co se za celý den v ostatních nahromadilo.
Dveře mi otevřela tchyně.
„No konečně,“ pronesla Iveta Brňáková a ani se nenamáhala uhnout z chodby. „My tady sedíme a čekáme. Petr přišel z práce hladový, já mám tlak, ale jí je to samozřejmě jedno. Stojí tu a mrká.“
„Nemrkám. Dýchám,“ řekla jsem. „Po cestě mikrobusem je to docela užitečný návyk.“
„Kroť ten jazyk,“ ozval se Petr z kuchyně ostře. „Pojď sem.“
Vešla jsem do kuchyně a položila tašky na stoličku. Na stole už ležela nakrájená klobása se sýrem, vedle otevřená konzerva šprotů, dvě prázdné hrnky, drobky chleba. Ve dřezu plaval talíř s přischlou pohankou. Hladem tu tedy zjevně nikdo neumíral. Čekali na mě. Kvůli představení.
„Tak?“ Petr seděl rozvalený na židli. „Kde je převod?“
„Neposlala jsem ho.“
„Proč?“
„Protože už toho mám dost.“
Iveta Brňáková se pomalu sesunula na stoličku a přitiskla si dlaň na prsa.
„Slyšel jsi to? Řekla, že toho má dost. Mně? Mně, která vás vytáhla z ničeho?“
„Mami, nerozjížděj to,“ zamumlal Petr, ale díval se přitom na mě. „Vysvětli to normálně. Bez divadla.“
„Normálně? Dobře. Za poslední čtyři měsíce jsem tvojí matce dala třicet pět tisíc korun. Na co přesně, to netuším. Pokaždé je to naléhavé, pokaždé naposledy, pokaždé do důchodu, na léky, na služby, na plombu nebo na vyšetření. Jen je zvláštní, že se pokaždé objeví v novém kabátě, s novým telefonem nebo s manikúrou v barvě lilku.“
„Jak se opovažuješ počítat cizí peníze?“ vyjela tchyně.
„Nejsou cizí. Jsou moje.“
„V rodině neexistuje žádné moje a tvoje!“ Petr udeřil dlaní do stolu. „Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“
„To je vážně pohodlné. Když se platí hypotéka, jsou to naše peníze. A když jde o tebe, pravidla se najednou mění.“