„Když se na celý víkend ztratíš s kamarády, najednou jsou to tvoje peníze. Když si řekne maminka, zase jsou společné. Ale jakmile potřebuju k zubaři já, slyším jen: ‚Vydrž do příštího měsíce.‘“
„Protože ty si vždycky vybereš chvíli, kdy jsme úplně v háji!“ vyštěkl Petr.
„Ne, Petře. My jsme v háji pořád. Jen ty už sis na to tak zvykl, že ti to připadá normální.“
Iveta Brňáková teatrálně vzlykla. Hlasitě, zkušeně, přesně tak, aby to v místnosti zůstalo viset.
„Bože, co já to musím poslouchat… Já pro vás dělám první poslední… Důchod utrácím za jídlo…“
„Váš důchod je asi pět a půl tisíce korun,“ řekla jsem klidně. „A bydlíte sama. Jenže nákupy záhadně platím já.“
„Protože jsi manželka!“ zařval Petr. „Nebo už ti to vypadlo z hlavy?“
„Manželka není bankomat, který k tomu ještě vaří polévku.“
„Jasně. Zase sis načetla nějaké chytré řeči od psychologů na internetu.“
„Ne. Jen jsem jednou otevřela bankovní aplikaci a podívala se, kolik nás ta vaše rodinná soudržnost ve skutečnosti stojí.“
Prudce se zvedl. Židle pod ním zaskřípala po linoleu tak ostře, až jsem sebou málem trhla.
„Co tím jako naznačuješ?“
„Že už nebudu dál lepit díry, které jste nadělali vy.“
„My?“
„Vy.“
Iveta Brňáková přestala vzlykat. Narovnala záda a její pohled se změnil. Zmizela sladká vůně lítosti i ten pečlivě nanesený tón ublížené matky. Dívala se na mě tvrdě, studeně, jako na někoho, kdo se právě přestal hodit.
„Petře,“ pronesla tiše, „říkala jsem ti to. Dal jsi jí moc volnosti. Ženská má vědět, kde je její místo.“
„A vy to svoje znáte?“ zeptala jsem se. „Někde mezi mojí kartou a mojí lednicí?“
„Lenko, drž hubu,“ řekl můj muž až nepříjemně klidně. A právě ten klid byl horší než řev.
„Ne. Dneska už mlčet nebudu.“
„Tak poslouchej. Buď ty peníze pošleš hned, nebo si zítra sbalíš věci a vypadneš. Je ti to jasné?“
Podívala jsem se na něj a najednou mi došlo něco zvláštního. On mě vlastně nestrašil. On vyjednával. Jako člověk, který celý život mačkal stejné tlačítko a nevšiml si, že už dávno odpadlo.
„Řekni to ještě jednou,“ požádala jsem ho.
„Sbal si věci a táhni.“
„Zopakuj to před maminkou.“
„Klidně. Sbal si kufry a vypadni z mého bytu.“
„Z tvého?“ unikl mi krátký smích. „To myslíš vážně?“
Cukla mu tvář.
„A čího asi?“
„Toho bytu, na jehož akontaci jsem dala peníze z prodeje babiččina pokoje? Toho bytu, kde je hypotéka napsaná na nás oba? Nebo snad toho bytu, kde tvoje matka už třetím rokem žije s druhým klíčem a cizí peněženkou v zádech?“
„Nepřekrucuj to.“
„To není překrucování. To je přesná adresa.“
Odešla jsem do pokoje, otevřela skříň a vytáhla složku s dokumenty. Když jsem se vrátila do kuchyně, položila jsem ji doprostřed stolu.
„Čti nahlas,“ řekla jsem.
„Co to tady předvádíš?“
„Čti.“
Iveta Brňáková se po deskách natáhla rychleji než on. Přikryla jsem je dlaní.
„Vás se nikdo neptal.“
Petr složku nervózně otevřel a vytáhl papíry.
„No?“ utrousil. „A co má být?“
„Níže.“
Přejel text očima. Pak ztichl.
„Co je tam?“ zeptala se tchyně.
„Nic,“ odpověděl příliš rychle.
„Čti,“ zopakovala jsem. „Odstavec o podílech.“
Nečetl. Jen stál, prsty mačkal okraj listu a mlčel.
„Tak to přečtu já,“ řekla jsem. „Jedna polovina je moje.“