„A tady mám ještě jeden pozoruhodný papír,“ dodala jsem. „Výpis z účtu. Podívej se na ty převody.“
„Ty ses mi hrabala ve věcech?“
„Ne. Hrabala jsem se ve vlastním životě. A zjistila jsem, že je v něm až překvapivě hodně zajímavostí.“
„Lenko, ty už vůbec netušíš, kde jsou hranice?“
„Hranice?“ zasmála jsem se krátce, bez radosti. „To je třeba když manžel posílá peníze své matce — kdyby aspoň na léky, neřeknu ani slovo — a ona je pak předává jeho bývalé ženě jako alimenty na syna, o kterém mi tři roky všichni lhali?“
Iveta Brňáková zbledla tak prudce, jako by z ní někdo vytáhl zástrčku.
„Petře…“ vydechla chraplavě.
Petr procedil mezi zuby nadávku.
„Odkud ty…“
„Úplnou náhodou, Petře. Svět je menší, než se zdá. Hlavně když člověk pracuje v kartotéce na poliklinice a přijde za ním žena s dítětem kvůli potvrzení. Pak zahlédne tvoji fotku na mém telefonu a řekne: ‚Jé, to je přece Sebastianův táta. Takže vy už jste se usmířili?‘“
V místnosti se nikdo neozval.
Posadila jsem se na židli, protože mi najednou změkla kolena. Přesto jsem pokračovala, tentokrát už tišeji:
„Nejdřív jsem si myslela, že je ta ženská blázen. Pak jsem se podívala na převody. Potom jsem našla staré zprávy ve tvém notebooku. A nakonec mi došlo, proč tvoje maminka každý měsíc trpěla na ‚tlak‘. Žádný tlak to nebyl. To se jí jen občas pohnulo svědomí.“
„To si nedovoluj,“ zasyčela Iveta Brňáková. „Mě do toho netahej. Já jsem přece nemohla nechat vnuka bez pomoci!“
„Tak jste to měli říct. Normálně. Ústy. Jako lidi. A ne ze mě dělat hloupou krávu s platební kartou.“
„Chtěl jsem ti to říct,“ ozval se Petr.
„Kdy přesně? Až bych mu sama začala platit doučování?“
„Nepřekrucuj to.“
„Já?“ zvedla jsem k němu oči. „Tři roky jsi mi tvrdil, že s bývalou je všechno uzavřené. Že děti nemáš. Že jsi unavený z jejích manipulací. A přitom jsi přede mnou schovával celý kus svého života.“
„Neschovával jsem ho. Jen jsem hledal správnou chvíli.“
„Ne. Ty jsi jen počítal, jak dlouho se na mně ještě dá vézt.“
Znovu dosedl. Těžce, skoro bezvládně. Jako by z něj v jediné vteřině vyprchala veškerá arogance. Zůstala jen pomačkaná mužská zloba, která už neměla kam udeřit.
„Ty tomu nerozumíš,“ řekl. „Tam je to celé složité.“
„Jistě. Nejstarší mužská pohádka na světě: ‚Je to složité.‘ A tady to bylo jednoduché? Tady se mohlo lhát, brát peníze, řvát, dělat ze mě viníka a ještě po mně chtít zakysanou smetanu?“
Iveta Brňáková sebou najednou trhla.
„A co sis myslela? Rodina není žádná růžová romantika. Rodina znamená vydržet.“
„Kdo vydrží?“ otočila jsem se k ní. „Já? Nebo jste si to zařídili tak pohodlně, aby všechno vydržela Lenka?“
„Kdybys měla děti, byla bys rozumnější.“
„Děti jsem neměla proto, že jsem celou dobu táhla dva dospělé lidi a k tomu jedno cizí tajemství.“
Petr zvedl hlavu.
„O mém synovi takhle nemluv.“
„A kdo z něj udělal ‚takhle‘? Já ho v životě neviděla. Nemluvím o tom dítěti. Mluvím o tobě.“
Chvíli mlčel. Pak se zeptal zastřeným hlasem:
„A co bude teď?“
„Teď?“ zopakovala jsem. „Teď ty sám vysvětlíš, proč jsi lhal. Ty sám si promluvíš s bankou o hypotéce. Ty sám budeš pomáhat svému synovi, ne přes matčiny divadelní výstupy. A tvoje matka z toho ode dneška neuvidí už nic.“