Ani moje peníze. Ani klíč od tohohle bytu.
Tchyně ztišila hlas tak, že zněl skoro cize.
„Vy mě odsud vyhazujete?“
„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Jen vás posílám tam, kam patříte. K vám domů.“
„A co když neodejdu?“
„Odejdete. Už jsem zavolala policii. Řekla jsem, že mám doma spor s příbuznými a bojím se zůstat sama. Za chvíli tu bude. Překvapení opravdu nemám ráda, víte? Ale dneska se ukázalo, že občas umí být užitečná.“
Oba na mě zírali, jako by přede mnou nestála ta samá žena, kterou znali.
„Ty ses úplně zbláznila,“ vydechl Petr.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Spíš mám pocit, že se konečně začínám probírat.“
Vtom zazvonil zvonek.
Iveta Brňáková sebou trhla.
„To je on? Už teď?“
„A vy jste čekala, že budu dál stát u sporáku, zatímco si tu budete přerozdělovat můj život?“
Petr se zvedl.
„Lenko, prosím tě. Nedělej z toho divadlo.“
„Divadlo se hrálo tři roky,“ řekla jsem. „Teď se zavírá pokladna.“
Přišel ke mně blíž. Tentokrát nemluvil zvýšeným hlasem, nevyhrožoval, nesnažil se mě zastrašit. Zněl skoro uboze.
„Já to takhle vážně nechtěl. Zamotal jsem se do toho. Máma na mě tlačila. Tam je dítě. Tady hypotéka. Myslel jsem, že se to nějak… samo vyřeší.“
„To je vaše společná víra,“ podívala jsem se na něj. „Že se všechno vyřeší přes ženu. Uvaří, zaplatí, sklopí hlavu, nebude se ptát. A nakonec jí ještě vysvětlíte, že za všechno může ona.“
Zvonek se ozval znovu.
„Běž otevřít,“ řekla jsem.
Nepohnul se. Tak jsem šla já.
Když policista odešel, zůstal v bytě zvláštní klid. Ne příjemný. Spíš takový, jaký bývá po hádce, kdy už padlo úplně všechno a nikomu nezbyla ani síla křičet. Iveta Brňáková si vzala kabelku i klíč a probodla mě pohledem, v němž se mísila dávná zášť s novým strachem. Petr se beze slova oblékl a vyšel za ní. U dveří se ještě zastavil.
„Toho budeš litovat,“ pronesl.
„Nebudu,“ odpověděla jsem. „Já už jsem si svůj díl odlitovala.“
Pak odešel.
Zamkla jsem, opřela se čelem o dveře a chvíli jen stála. Z kuchyně se táhl pach šprotů, cizího tabáku z tchyniny bundy a kuřete, které jsem pořád nedala do lednice. Na stole ležel pomačkaný výpis. Ve dřezu plaval talíř ve špinavé vodě. Všechno vypadalo protivně obyčejně. Jako by se svět nezbořil. A přitom ano. Jen ne celý. Spadl pouze ten kus, který už měl být dávno stržený.
Telefon se rozechvěl. Lucie.
„Tak co?“ spustila bez pozdravu. „Žiješ?“
„Tak nějak.“
„Brečela jsi?“
„Ještě ne.“
„Tak to přijde.“
„Jo. Přijde.“
„Mám pro tebe přijet? Nebo dorazíš ke mně?“
Rozhlédla jsem se po kuchyni. Po své kuchyni. Sakra, po své. Po stoličce, po oprýskané konvici, po magnetu z Plzně, který jsem nesnášela, a přesto jsem ho nikdy nesundala z lednice. A najednou jsem poprvé po strašně dlouhé době necítila samotu. Cítila jsem prostor.
„Ne,“ řekla jsem. „Dneska zůstanu doma.“
„Sama?“
„Konečně.“
Lucie chvíli mlčela. Potom tiše vydechla.
„Tak gratuluju. Mám dojem, že ti právě začal normální život.“
Ušklíbla jsem se, vyhodila šproty do koše, otevřela okno a postavila vodu na čaj.
„Vypadá to tak,“ připustila jsem. „A víš, co je na tom nejvtipnější?“
„Co?“
„Zakysaná smetana stejně není. A nikdo kvůli tomu neumřel.“