„Radku, sahal jsi na trezor?“ zeptala jsem se a zůstala stát v předsíni. V dlani jsem svírala koženou šňůrku s klenotnickou lupou.
Radek Urban si právě oblékal sako a zápasil s manžetovými knoflíčky. Ani se ke mně neotočil.
„Lucie, máme zpoždění. Výročí firmy, sedm set pozvaných, já jsem v organizačním výboru. Jaký trezor? Nemůžeš najít klíče od auta?“
Beze slova jsem přešla do ložnice. Masivní dveře vestavěné skříně zůstaly pootevřené jen na pár centimetrů. Skoro neznatelně, pokud člověk přesně nevěděl, jak do místnosti dopadá světlo od okna. Otevřela jsem je dokořán. Trezor značky Aiko na mě hleděl prázdným elektronickým panelem. Kód jsem zadala automaticky, bez přemýšlení. Uvnitř, na druhé polici, neleželo nic kromě vrstvičky prachu a záručního listu od pračky. Modré sametové pouzdro bylo pryč.
„Není tam,“ oznámila jsem, když jsem se vrátila na chodbu. Hlas jsem měla podivně klidný, skoro jako když odhaduji cenu starého kovu. „Slzy nymfy zmizely.“
Radek ztuhl s rukama zdviženýma u košile. Jeden knoflíček mu cinkl o parkety a odkutálel se k liště.
„Jak jako zmizely? Vždyť jsi ten náhrdelník před měsícem dávala vyčistit. Třeba sis ho nevyzvedla.“
„Vyzvedla jsem ho před třemi týdny. Byl vzadu v trezoru, pod dokumenty. Radku, podle posledního ocenění má hodnotu kolem tří set tisíc korun. Je to rodinný náhrdelník po mé babičce. Nemohl se jen tak vypařit.“
Vytáhla jsem telefon. Prsty se mi netřásly, jen byly najednou ledové.
„Co to děláš?“ Teprve teď se na mě Radek podíval. V očích neměl strach o ztracenou věc, spíš podráždění z toho, že se mu rozpadá pečlivě připravený program.
„Volám na sto dvanáct.“
„Počkej!“ Chytil mě za zápěstí. „Jaká policie? Za čtyřicet minut máme být na banketu. Víš, co se tady spustí? Výslechy, zápisy, svědci… Nestihneme projev generálního ředitele. Nejdřív se vraťme a pořádně to prohledejme. Co když jsi ho odvezla do banky?“
„Do banky jsem ho neodvážela.“
Stiskla jsem tlačítko volání. Operátorka se ozvala po třetím zazvonění. Mluvila všedním, unaveným tónem, jako pokladní v supermarketu. Jasně jsem nadiktovala adresu, své jméno i to, co bylo ukradeno. Radek mezitím přešel k oknu a začal někomu horečně psát zprávu.
„Lucie, tohle je šílenství,“ zašeptal, když jsem hovor ukončila. „Kdo by se sem dostal? Máme přece alarm.“
„Kód jsme znali dva. Ty a já.“
„Co tím chceš naznačit?“
„Zatím nic. Ráno tu byl kurýr s vodou. Já byla ve sprše, on nosil barely do kuchyně. Dveře zůstaly otevřené. Slyšela jsem, jak se tam pohybuje.“
Radek si zhluboka vydechl a v obličeji se mu okamžitě ulevilo.
„No ovšem! Ten kluk v kšiltovce. Určitě viděl, kam jdeš pro peněženku. Lucie, ty jsi někdy vážně nepoučitelná. Nechat cizího člověka samotného v bytě…“
Policie dorazila překvapivě rychle. Dva muži v šedých uniformách, unavení, nasáklí pachem levného tabáku. Poručík Daniel Tkadlec, alespoň podle jmenovky, se posadil ke kuchyňskému stolu a vytáhl formulář.
„Tak povídejte. Co přesně se ztratilo a kdy jste to viděla naposledy?“
Začala jsem popisovat náhrdelník do detailu: bílé zlato, uprostřed safír vybroušený do tvaru kapky, kolem něj dvanáct drobných briliantů. Na zadní straně zapínání jedinečná mistrovská značka. Tkadlec zapisoval pomalu, pečlivě, písmeno po písmenu.
„Říkáte kurýr?“ zvedl ke mně oči. „Máte údaje o doručení?“
„Ano, v aplikaci. Jméno i registrační značku auta.“
Radek pochodoval kuchyní sem a tam.
„Pane poručíku, chápete, že musíme odjet. Je to důležitá společenská akce. Paní Blažeková všechno podepíše, já bych mohl jít?“
„Nikam nepůjde nikdo,“ řekl Tkadlec, aniž se na něj podíval. „Za chvíli dorazí technici, sejmeme otisky z trezoru. Vy, pane Urban, si tu také posedíte. Bydlíte tady taky, ne?“
O hodinu později náš byt připomínal kulisy laciné detektivky. V ložnici se skláněl technik se štětečkem a na všem ulpíval jemný šedý prášek. Seděla jsem na pohovce a v prstech obracela lupu. Starý zvyk — když jsem nervózní, zkoumám struktury. Kůže sedačky se pod desetinásobným zvětšením měnila v měsíční krajinu.
„Lucie, volala Adéla Čermáková,“ přisedl si Radek ke mně a ztišil hlas. „Ptá se, kde jsme. Máma má taky starost. Můžeš jim říct, že se zdržíme? O krádeži nemluv, Dana Moravecová by se neměla rozčilovat. Má tlak.“
Podívala jsem se na manžela. Opatrně si z rukávu saka setřásal neviditelné smítko.
„Tvoje sestra tu byla včera, když jsem nebyla doma?“ zeptala jsem se.
Radek na zlomek vteřiny strnul.
„Byla. Zapomněla si nabíječku, tak jsem jí otevřel. Zdržela se asi pět minut a odešla. Snad si nemyslíš, že s tím má něco společného.“