„Nebo ti s tím pomůže policie.“
Radek Urban mě chytil za zápěstí tak prudce, až jsem ztratila rovnováhu a musela se zapřít patou o podlahu.
„Lucie, dost!“ procedil mezi zuby. „Přestaň s tím divadlem. Chováš se jako hysterka. Adélo, nevšímej si jí, dneska toho na ni bylo moc.“
Adéla Čermáková přimhouřila oči. Všechna ta její zářivá nevinnost z ní rázem spadla a pod ní se objevila stará známá jedovatost.
„Policie?“ vydechla posměšně. „To myslíš vážně, Lucie? Kvůli cetce? Vždyť mi to Radek dovolil. Že jo, bráško?“
Radek ztuhl. Pohledem přelétl ode mě k sestře a pak k hostům, kteří se už začínali otáčet naším směrem.
„No… řekl jsem, že se můžeš zastavit,“ zamumlal. „Netušil jsem, že si něco vezmeš bez zeptání… ale vlastně, co na tom záleží…“
„Záleží na tom,“ vytrhla jsem ruku z jeho sevření, „že trestní oznámení už bylo podané. Bylo zahájeno řízení kvůli krádeži věci značné hodnoty. Kurýr teď sedí na oddělení. A jestli máš ten náhrdelník na krku ty, pak jsi buď spolupachatelka, nebo zlodějka.“
Sál najednou ztichl. Hudba dál hrála, ale lidé kolem nás strnuli v podivných pózách, jako by někdo zastavil film. Dana Moravecová vycítila, že se děje něco vážného, a začala se prodírat davem.
„Co se to tady děje?“ Její hlas švihl prostorem jako bič. „Lucie, proč se tak tváříš?“
„Mami,“ chytila se Adéla náhrdelníku, „ona tvrdí, že jsem ho ukradla. Chápeš to? Přede všemi mě nazvala zlodějkou!“
„Proboha,“ přitiskla si tchyně ruce k hrudi. „Lucie, přišla jsi o rozum? Vždyť je to Adéla! Jak tě vůbec mohlo napadnout ji takhle urazit? Okamžitě se jí omluv.“
Neomluvila jsem se. Místo toho jsem se podívala ke vchodu do restaurace. Skleněné dveře se rozestoupily a dovnitř vstoupili dva policisté v uniformě. Daniel Tkadlec a s ním starší žena. Nerozhlíželi se nejistě po sále. Šli přímo k nám.
„Paní Blažeková?“ oslovil mě Tkadlec, sotva se zastavil. „Volala jste, že se předmět našel?“
Ukázala jsem na Adélin krk.
„Tady je. Slza nymfy. Inventární číslo 044/A, starožitnický dům Relikvie.“
Adéla zbledla, ale ne romanticky jako hrdinky v knihách. Spíš zešedla. Rtěnka na jejích ústech pak vypadala jako krvavá skvrna.
„To je omyl!“ vykřikla. „Je můj! Radku, řekni jim to!“
Radek mlčel. Díval se dolů a upřeně zkoumal ornamenty na koberci. Ramena se mu nepatrně chvěla.
Policistka přistoupila k Adéle.
„Paní, vyzývám vás, abyste šperk sundala k zajištění a následovala nás k podání vysvětlení.“
„Na to nemáte právo!“ Dana Moravecová se postavila před dceru jako štít. „Víte vůbec, kdo ona je? Pracuje na magistrátu! Radku, udělej něco!“
Radek zvedl hlavu. V očích měl tolik bezmoci, že mi ho na jediný okamžik bylo líto. Opravdu jen na jediný.
„Pane poručíku,“ začal zastřeným hlasem. „Tady došlo k nedorozumění. Manželka ho prostě… našla doma. Viď, Lucie? Našla jsi ho a jen jsi na to zapomněla. Řekni jim to.“
Daniel Tkadlec se obrátil ke mně. Měl pohled člověka, který už viděl příliš mnoho rodinných dramat na to, aby se nechal zmást slzami nebo zvýšeným hlasem.
„Paní Blažeková? Potvrzujete, že se věc našla a oznámení bylo mylné? Nebo na něm trváte?“
Cítila jsem na sobě stovky očí. Vedení firmy, Radkovi kolegové, číšníci s tácy, zvědaví hosté. Ticho zhoustlo natolik, že by se dalo krájet.
Sáhla jsem do kapsy a vytáhla lupu. Přiložila jsem ji k oku a přistoupila k Adéle. Ucukla, jenže policistka ji pevně držela za loket. Přes sklo jsem se zadívala na zapínání náhrdelníku.
„Vidíte ten drobný zoubek na karabince?“ zeptala jsem se Tkadlce. „A stopu po pájení na třetím článku zleva? To jsou moje značky. Adéla věděla, že ten šperk má vysokou cenu. Věděla i to, že bych jí ho nedala. Vešla do mého domu bez svolení a odnesla si něco, co jí nepatří.“
Spustila jsem ruku s lupou dolů.
„Na oznámení trvám. Ke krádeži došlo. Kurýr je nevinný.“
„Ty mrcho,“ zasyčela Adéla. Obličej se jí zkřivil nenávistí. „Ty mi jenom závidíš. Ty máš všechno, a já se mám topit v dluzích? Kvůli téhle železné věci… ať se jí zadávíš!“
Trhla rukama, jako by chtěla náhrdelník strhnout, ale policistka ji okamžitě zadržela.
„Klid, paní. Důkazní materiál nebudeme poškozovat.“
Zapínání povolilo s tichým cvaknutím. Náhrdelník skončil v průhledném sáčku se zipem. Adélu odvedli ke dveřím. Neplakala. Vzpírala se, otáčela se přes rameno a chrlila nadávky a kletby. Dana Moravecová klopýtala za nimi a křičela něco o právnících a svých známostech.