„Myslím si jen to,“ řekla jsem pomalu, „že kurýr by těžko znal kombinaci k trezoru. Zato Adéla Čermáková mě před půl rokem viděla, jak ji zadávám, když jsme se chystali na svatbu tvých přátel.“
Radek Urban prudce vstal ze židle.
„Lucie, tohle už zavání posedlostí. Adéla je moje sestra. Pracuje na magistrátu, má jméno, postavení. Tvoje kamínky jí můžou být úplně ukradené. Doslova. Udělal to ten kurýr. Policie si ho najde.“
Z chodby se ozvaly hlasy a šoupání bot. Do pokoje nakoukl Daniel Tkadlec.
„Tak dobrá, dámy a pánové,“ pronesl věcně. „Trezor je v podstatě čistý. Našli jsme jen vaše otisky a rozmazané stopy, nejspíš po rukavicích. Kdo ho otevřel, znal kód. Po kurýrovi jsme zatím rozeslali popis, ale pořád tvrdí, že z kuchyně vůbec nevyšel. Teď procházíme záznam z domovního videotelefonu.“
„Můžeme už odjet?“ zeptal se Radek snad popáté. „Čekají nás ve Vertikálu, bude tam celé vedení města.“
Tkadlec jen mávl rukou.
„Jeďte. Ale mobily mějte zapnuté. A kdyby se náhrdelník náhodou zázračně objevil, okamžitě mi volejte. Protože i za zbytečné oznámení u nás existují postihy.“
V taxíku mezi námi viselo ticho těžké jako mokrý kabát. Radek celou cestu zíral za okno a prsty si nervózně vyťukával do kolena nepravidelný rytmus. Já svírala v kapse lupu, jako by mi ten kousek skla mohl dodat jistotu. V hlavě se mi stále vracel jeden drobný detail: Adéla si včera podezřele dlouho vybírala šaty. Poslala mi přes zprávy tři fotografie. Všechny modely měly hluboký výstřih. A všechny byly tmavě modré. Přesně v barvě safíru.
„Neměla jsi to celé rozjíždět,“ ozval se najednou Radek, když jsme se blížili k business centru Nová Karolina. „Zkazila jsi večer. A ten kurýr… teď ho budou vláčet výslechy. Co když to nevzal?“
„Jestli je nevinný, pustí ho,“ odpověděla jsem. „A jestli kradl, ponese následky. Tak funguje zákon, Radku.“
„Zákon,“ zopakoval hořce a uchechtl se. „Život není inventární seznam v antikvariátu, Lucie. Někdy je potřeba umět prostě přimhouřit oči.“
Restaurace nás pohltila hukotem drahé oslavy. Skleničky cinkaly, vzduch byl prosycený vůní lilií, parfémů a přepychu. U vstupu stála Dana Moravecová v perlově lesklých šatech a působila důstojně a mohutně jako loď zakotvená v přístavu.
„No konečně!“ nastavila tvář k polibku. „Radku, proč vám to tak trvalo? Adéla už je uvnitř, všichni jsou z ní úplně unešení.“
Vešli jsme do sálu. Prudké světlo reflektorů mě na okamžik oslepilo. Na pódiu někdo právě rozebíral úspěchy firmy za poslední rok, ale já řečníka skoro nevnímala. Očima jsem prohledávala dav, dokud jsem ji nespatřila u rautového stolu.
Adéla stála zády k nám. Měla na sobě přesně ty tmavě modré šaty. Kolem ní postávali dva muži v drahých oblecích a ona se smála, hlavu zakloněnou, jako by jí patřil celý večer.
A potom se jí na krku, přímo pod stropními světly, rozzářila modrá jiskra. Ledově čistá, hluboká, s tím nepatrným fialovým odleskem, který mají jen opravdu vzácné kameny.
Nepohnula jsem se k ní. Zastavila jsem se uprostřed sálu a cítila, jak ve mně všechno tuhne do jediného studeného bloku.
„Radku,“ řekla jsem tiše.
„Co je zase?“ otočil se ke mně. Pak sledoval směr mého pohledu.
Nevykřikl. Ani se nezatvářil překvapeně. Jen pomalu zavřel oči a stáhl ramena, jako by čekal ránu.
„Lucie,“ zašeptal. „Prosím tě. Nedělej scénu tady. Vyřeším to. Zítra. Ona si ho jen půjčila, chtěla zapůsobit. Ráno by ho vrátila.“
„Nevrátila by ho,“ vytáhla jsem telefon. „Přišla do bytu, protože věděla, že tam nejsem. Znala kód. Vzala ho z trezoru, Radku.“
„To není krádež! Jsme rodina!“ sevřel mi loket tak pevně, až to zabolelo. „Jestli teď spustíš povyk, zničíš jí kariéru. Máma to neustojí. Lucie, prosím tě, řekni, že jsi ho našla. Zavolej tomu policajtovi. Hned.“
V té chvíli se Adéla otočila. Jakmile nás uviděla, ani na okamžik neznejistěla. Naopak. Rozzářila se širokým úsměvem a prstem si lehce upravila náhrdelník. Velký safír se zhoupnul v prohlubni mezi klíčními kostmi.
„Jé, Lucinko!“ vyrazila k nám, podpatky jí ostře klapaly o podlahu. „Ty se nezlobíš, viď? Včera jsem se stavila, uviděla jsem ho a… on se k těm šatům tak neuvěřitelně hodil! Jako znamení shůry. Ty ho stejně nikdy nenosíš, jen se ti práší v trezoru. A dneska byla taková příležitost!“
Přistoupila až ke mně a obklopila mě vůně drahého vína a sladkého parfému.
„Je nádherný, že?“ otočila se k mužům, kteří ji následovali. „Naše rodinná památka.“
Dívala jsem se na ni a v kapse nahmatala lupu. Ten kámen jsem znala do poslední mikroskopické prasklinky. Věděla jsem i o drobném zoubku na zapínání, který jsem na něm nechtěně udělala před třemi lety.
„Sundej ho,“ řekla jsem.
Mluvila jsem tiše, přesto oba muži vedle nás zmlkli. Adéla povytáhla obočí.
„Lucie, prosím tě, co blázníš? Tady a teď? To zapínání jde hrozně ztuha, doma si ho potom sama…“
„Sundej ho. Okamžitě.“